Pokud mám však tuto historickou událost, která nás v mnoha směrech stále tíží stejně jako září 1938 či únor 1948, hodnotit jako ministr obrany současné České republiky, je na místě věnovat pozornost tehdejší Československé lidové armádě. Přestože byla mocenským nástrojem komunistického režimu, i ona se v srpnu 1968 v drtivé většině přidala na stranu národa, odmítajícího sovětskou okupaci.
Zvykli jsme si zjednodušovat naše moderní dějiny a při pohledu na armádu zpochybňovat její smysl s tím, že v září 1938 a v srpnu 1968 nebránila se zbraní ohroženou zem. Zapomínáme však, že v civilizovaných evropských zemích rozhodují zpravidla o nasazení armády civilisté – politici. Ti z roku 1968 potom armádu opět zavedli do starých kolejí poslušnosti. Aby se to však povedlo, muselo být za své postoje v prvních dnech okupace z armády vyhozeno velké množství důstojníků a praporčíků.
V srpnu 1968 totiž i důstojníci s legitimací KSČ z velké části dali
přednost příslušnosti ke svému národu a uražené vojenské cti, byť to
mělo často tragikomickou formu ve stylu známého Hřebejkova filmu
Pelíšky.
Ano, byli zde i vyslovení zrádci jako ministr národní obrany generál
Martin Dzúr, ale proti němu můžeme postavit dnešním vojákům jiné,
pozitivní vzory.
Například generál Vilém Sacher se později stal dokonce signatáři Charty 77 a zůstal pevný ve svém odporu k totalitním praktikám husákovského režimu.
Mnoho jejich kolegů naopak nevydrželo a ve snaze zachránit existenci se
stalo opět poslušnými figurkami komunistických sekretariátů.
Ten srpnový týden sepětí většiny armády se zrazeným a poníženým národem
však dnes patří – spolu se záchrannými akcemi armády při
katastrofálních záplavách na jižním Slovensku v červnu 1965 – bezpochyby
k těm světlejším kapitolám v nepříliš oslnivé historii bývalé
Československé lidové armády. Karel Kryl, legenda mezi českými
písničkáři, zpíval ve své písni Bratříčku, zavírej vrátka o sovětské
okupaci jako o "noci, která nebude krátká".
Měl tehdy pravdu. Dvacet ztracených let již nikomu z nás nikdo nevrátí,
vzpomínky na ně jsou příliš individuální, a tím pádem těžko přenosné.
Pro empatické a přemýšlivé lidi však může být tato historie, kterou
nesmíme opomíjet, stále dostatečně poučná a varovná.
Doufám, že bude dostatečně poučná i varovná pro ty dnešní politiky,
kteří nejsou stále ochotni například pochopit smysl nasazení dnešní
Armády ČR v zahraničních misích.
RNDr. Alexandr Vondra
ministr obrany
místopředseda strany
senátor PČR
