Několik bývalých ministrů ze střední Evropy se včera sešlo ve dvoraně parlamentu ve Štrasburku. Před týdnem totiž v Bratislavě zemřel Eduard Kukan. Dožil se 82 let, mrtvice ho porazila na univerzitě, kde v penzi přednášel. Kukan byl - bez jakýchkoli pochybností - nejlepším slovenským diplomatem od dob Štefánika  a Hodži. Osm let byl ministrem zahraničí a svou zemi přivedl do EU i do NATO, když v druhém případě doháněl zpoždění, které Slovensko nabralo za Mečiara. Později působil v OSN a deset let byl europoslancem.

Jak bylo pro Slovensko příznačné, Kukan do veřejné služby po roce 1989 nevplul jako disident, ale jako zkušený diplomat, člen KSČ a absolvent moskevské MGIMO. Jiří Dienstbier, první porevoluční ministr, mu přesto vyjádřil důvěru a poslal ho do New Yorku jako velvyslance u OSN. Tam jsem ho blíž poznal i já, když jsem měl v roce 1992 na starost dělení majetku československého MZV na dva nově vznikající státy. Naše ambasády a rezidence jsme dělili v poměru 2:1. My Češi jsme jako větší měli právo licitovat jako první. Z hlediska ceny byla tehdy zdaleka nejdražší rezidence v New Yorku, kde bydlel právě Kukan. Když jsem s ním mluvil, byl naprosto neoblomný: "NE. Já se stěhovat nebudu!" Zkrátka dal mi pocítit, co to je diplomatická asertivita a tvrdost. Nestěhoval se, udržel pro Slovensko náš nejlepší a nejdražší barák v cizině. I když cena za to nebyla malá - díky tomu jsme si jako Češi udrželi klíčové budovy v klíčových státech a městech (Washingtonu, Paříž, Londýn, Berlín). Kontinuita práce u těchto států byla pro mě důležitější než dobré bydlo u OSN. Dodnes toho nelituju. Ale zároveň musím uznat, že pro Slováky byl Eda Kukan mužem na správném místě. S mečiarismem si nezadal a Slovensku hodně pomohl. R.I.P.