dovolte, abych se vyjádřila k předložené novele návrhu zákona o provozu na pozemních komunikacích. Já bych chtěla poděkovat ministerstvu za to, že předložilo návrh, který v mnoha ohledech přináší spoustu nových a bezpochyby velmi pozitivních věcí, které jsou platné v zahraničí a které mohou zlepšit dopravu i zvýšit bezpečnost na našich cestách. Rozumím, že ten návrh, který tedy dlouho procházel Poslaneckou sněmovnou a byl předmětem obrovského množství pozměňovacích návrhů, je novela velmi nelehká. A že určitě je tedy v zájmu ministerstva, aby Senát novelu schválil, protože v tom případě aspoň část té práce, která byla poctivě provedena, je za námi.
Na druhé straně mě mrzí, že se nepodařilo schválit odstup vozidel, který má být na dálnicích – tedy platí v zahraničí. Rozumím tomu, že ministerstvo namítá, že by to bylo těžké kontrolovat, ale já se k tomu ještě vyjádřím dále, takže to si myslím, že je jedna z věcí, která nás ještě v tom vývoji čeká. Jsou tady ty úseky, kde se to dělá zkušebně, nicméně víme, že velký počet těch nehod, které jsou právě na dálnicích a rychlostních silnicích, je právě způsoben nedodržením té bezpečné vzdálenosti. Takže to je, myslím, jedna z věcí, která určitě v blízké budoucnosti čeká na řešení.
Přiznám se také, že úplně nerozumím těm 150 kilometrům. Nevím, jinak to může napomoci zlepšení bezpečnosti dopravy. Podle informací, které já mám, tak pouze 15 % dálnic u nás vůbec může z hlediska jejich technických parametrů umožnit takovouto rychlost. Opravdu nerozumím tomu, nevím, čemu to slouží. Nevím, kdo bude potěšen. Možná nějaká skupina těch, kteří chtějí jezdit rychle, ale tady se přiznám, že mě to poněkud zarazilo. Nicméně je to asi věc, která asi stejně bude jenom v několika úsecích povolena, takže uvidíme, jak se to dál bude vyvíjet.
No ale já bych navázala na svého kolegu, na pana senátora Wagenknechta, kterému si dovolím poděkovat za to, že upozornil na naprosto zásadní věc, která opravdu může ovlivnit kvalitu našich vozovek. Působila jsem další dobu na kraji v oblasti dopravy. A musím říct, že situace je téměř patová. Je beznadějná. Ten deficit, který máme z hlediska údržby silnic druhé a třetí třídy, narůstá. Nejsme schopni je opravovat, nejsme schopni vůbec dneska z těch financí, které máme, dosáhnout aspoň toho, aby se ten deficit těch silnic, které jsou už téměř v havarijním stavu, to znamená v té 5. kategorii, nerozšiřoval. A přiznám se, že si tím tihle lámeme hlavu a říkáme: přece takhle to nemůže jít dál! Ta situace těch silnic je fakt – já vím, že jezdíte také po těch okreskách – je fakt opravdu alarmující. A proto ten návrh, který tady leží z hlediska toho, že máme vlastně vyšší zatížení těch vozidel umožněné na našich silnicích, než je v jiných zemích, tak mě velmi zaujal. A souhlasím s tím, co bylo řečeno, že to způsobuje devastaci těchto silnic.
Pan ministr hovořil o tom, že budeme mít těch 13 vah. To je samozřejmě pozitivní krok, určitě ano, ale mě to vede k další úvaze, a ta úvaha nevyplývá jenom z toho, co bylo řečeno, ale z toho, že chci a mám už dlouhodobě zájem řešit jiný problém, že totiž se nejezdí po těch dálnicích kvůli mýtu a že se jezdí po silnicích druhé a třetí třídy. Takže tam, kde budou ty váhy, ty pevné váhy, tak je velké riziko, že se to bude objíždět.
Já chci hlavně mluvit o silnicích druhé a třetí třídy. A tady máme velký problém, který opravdu leží na ministerstvu, a nejen na ministerstvu, už dlouhou dobu. Nejsme schopni vymoci, jestliže víme, že některé silnice, zejména té druhé a třetí třídy, ale mohou to být i silnice první třídy, vůbec nejsou přizpůsobeny k tomu, aby po nich jezdily náklady tohoto zatížení. Ty silnice se bortí, kraj nemá, aby je spravil. A kolem dokonce já už mám několik žalob těch, kteří mají porušené domy, protože se nám to celé prostě projevuje i v těch okolních domech. A jak je tedy moci vymoci, aby ty silnice, nejezdili tam, kde je zákaz?
Přímo jsem konzultovala s nejvyššími představiteli Dopravní policie ČR. A nejen s nimi, také na úrovni mého okresu. Oni říkali – tak ano, ale pro nás je to demotivující to hlídat, protože ten řidič takhle vytáhne ty dva tisíc, které má, a řekne: „No já vám to tady zaplatím takhle a jedu dál. A vůbec mě to nezajímá.“ A oni dokonce s nimi, oni řeknou – tak nám to dá provozovatel. Protože on ušetří tím, že my tu silnici, tu trať, kterou jedeme, zkrátíme. A on na tom ušetří a jemu se to vyplatí. Vy nás stejně jako nemůžete jako mockrát tady chytit apod. Takže ta situace je dlouhodobě neřešitelná.
Měla jsem velmi mnoho konzultací, a ty konzultace jsem vedla jak už s dopravci, tak s experty, a všichni tedy nakonec se shodli na tom, že by měla být lépe vymáhaná objektivní odpovědnost provozovatele toho dopravce, komu ty vozidla patří. Já chci říct, že změna té objektivní odpovědnosti je třeba dneska platná už na Slovensku. Já řeknu, jak je to u nás, abychom pochopili lépe ten princip. Nejprve musí být zjišťován pachatel přestupku (řidič) a přestupek provozovatele vozidla vymezený podle § 125 zákona lze chápat jako subsidiární. To je, odpovědnost provozovatele nastupuje až v případě, nelze-li skutečného řidiče na základě žádných důkazů a indicií zjistit. A když se pak podíváte na ten proces, který by ten úřad, který má vymáhat tu pokutu, musel podstoupit – jako že ji podstupuje – tak nakonec většinou se to zastaví nebo se nedořeší.
A já jsem se ptala, kolikrát byla uložena pokuta těch 100 tisíc, která je možná uložit za přetížení nebo porušení těch přestupků v rámci České republiky? No jednou. A to v našem kraji. A ještě se ten spor neustále vede. Předložili jsme ministerstvu v rámci celého projednání návrh řešení situace objektivní odpovědnosti provozovatele a dostali jsme odpověď, že by to bylo protiústavní. Já musím říci, že mám jiný výklad, a ten výklad říká, že by provozovatel měl, ten, kdo je ten vlastník těch vozidel, měl větší odpovědnost, vychází z principu, že vlastnictví zavazuje stanovené v Listině základních práv a svobod. A dokonce i Ústavní soud při posuzování stávající úpravy částečně objektivní odpovědnosti potvrdil, že objektivní odpovědnost není nepřípustným, ani nijak neobvyklým právním institutem.
Jakkoli lze zásadu, že každý odpovídá jen za své vlastní jednání, považovat za přirozené východisko odpovědnostně-právních vztahů efektivní regulace některých oblastí lidského jednání, může v tomto ohledu vyžadovat zvláštní úpravu. V situaci, ve které se nacházíme, se domnívám, že řešení by mělo být na místě. Nicméně mě velice překvapilo, že v § 125h odst. 2 toho návrhu se dokonce snižuje ta pokuta, kterou v případě, že se dostane až na provozovatele v celém tom procesu, který je opačný, tzn. prvně jdu na řidiče, napřed jdu na provozovatele, když to je vyfocené, ten označí řidiče, pak se zjišťuje řidiče, pak se jde znovu na provozovatele, je snížená na dolní hranici nejnižší částky, kterou mohu za to, za to porušení toho § 43a, snížit na 750 korun. Musím říct, že jsem z toho byla opravdu překvapená. V tomto směru jdeme úplně opačně.
Vím, že teď nejsme schopni tady nějakým pozměňovacím návrhem situaci řešit, proto nepředkládám žádný pozměňovací návrh. Ale znovu žádám pana ministra, aby byl tak laskav a s celým týmem, který má, znovu zvážil řešení této situace, které v tuto chvíli opravdu nejde dobrým směrem. Byť máme hezky napsané v našem stanovisku legislativním, že podstatné změny byly učiněny v oblasti objektivní odpovědnosti provozovatele vozidla. Při konzultaci s našimi právníky bylo řečeno: No, my neříkáme, že byly pozitivní, že byly ve prospěch řešení situace. Situace se zvyšuje, abych to řekla takto, situace se zlepšuje, pokud je tam těch přestupků, tam je potom možné tu pokutu uložit vyšší. Ale pokud on pojede tím vozidlem, kde nemá, pak skutečně ta pokuta je pro provozovatele 750 korun.
Dámy a pánové, řekla jsem si, že pro mě je to fakt, řeknu to slovíčko, zarážející. Chtěla bych se ještě zmínit o tom, že by mě zajímalo, proč v ČR se nedaří, abychom mohli udělovat pokuty při sledování z dronů. Je to věc, která byla diskutována mezi experty, která v zahraničí funguje.
Chtěla bych se zeptat pana ministra, kdy očekává, že bychom také mohli využít těchto technických prostředků k tomu, abychom skutečně řešili bezpečnost na našich silnicích a dodržování zákonů.
Pak mám poslední poznámku, která je trošku úsměvná, ale já si ji prostě nemůžu odpustit, protože si myslím, že je k zamyšlení.
Máme zákon o pozemních komunikacích, pak máme zákon o provozu na pozemních komunikacích a pak máme zákon o silniční dopravě. Každý ten zákon řeší nějakou část z oblasti dopravy. Jak už můj předřečník, pan senátor Wagenknecht, upozornil, některé přestupky jsou v zákoně o pozemních komunikacích, ty se pak odkazují na zákon o provozu na pozemních komunikacích. Ty zákony se vzájemně, řekněme, částečně prolínají. Ještě abych tomu dodala tu váhu, ten zákon o provozu na pozemních komunikacích, tomu se říká silniční zákon. Není to zákon o silniční dopravě, kterému se říká silniční zákon, ale je to zákon o provozu na pozemních komunikacích.
Vážené kolegyně, vážení kolegové, ano, my se v tom vyznáme, když se tím budeme zabývat, ale teď si vezměte, jak se v tom mají vyznat ti uživatelé, ti běžní účastníci toho provozu, který máme. Jsem přesvědčena, že to stojí za zamyšlení. Máme jeden energetický zákon, máme další zákony, které se také věnují různým oblastem. Možná by došlo i ke zkrácení některých těch obecných formulací, možná i k lepší provázanosti v těch zákonech, abychom pak nediskutovali o tom, proč tedy je to možná přílepek nebo není, zda to spolu souvisí. Myslím si, že to spolu souvisí.
Nakonec řeknu jednu úsměvnou věc, která vás potěší. Bylo mi řečeno na výboru, že tyto tři zákony musí být tři, protože reagují na stovky směrnic EU. Já chci říct, že jsme dobří, protože my máme jenom tři zákony a směrnic jsou stovky. Tak jsem si říkala: Fajn. Ale přesto prosím o zvážení této poznámky, protože lidé, kteří s těmi zákony potom pracují, když to nejsou profesionálové, tak se v tom opravdu těžko vyznají.
Děkuji za pozornost.
