Snad i ten největší fanoušek měnové politiky chápe, že měnová politika, tedy možnost nastavit více nezávisle krátkodobý úrok či možnost manipulovat přímo či nepřímo kurzem, je jen malým příspěvkem do vývoje ekonomiky. Což platí jak obecně, tak i pro euroskupinu.

Euro naopak zjevně přineslo pro ekonomické subjekty (kromě finančníků) velký přínos. Ten je ve snížení transakčních nákladů a odstranění rizika změn kurzu (ty jsou pro banky pozitivní, stejně jako poplatky). Ekonomiky mnoha zemí navíc benefitovaly z toho, že podstatně klesla "riziková prémie" na jejich domácí měnu, což zvýšilo dostupnost úvěrů.

  Cena za to byla neschopnost devalvovat domácí měnu, tedy takto kompenzovat postupnou ztrátu konkurenční schopnosti. Ačkoliv se země na tento "nový normál" měly během cesty k euru připravit (na závěr maastrichtskými kritérii), některé (jak vlády, tak občané či firmy) méně. A to je zdroj problémů. Nikoliv tedy zavedení eura, ale špatně fungující domácí ekonomika, která přínosy zavedení eura zkonzumovala, ale na "nový normál" se nepřipravila.

Data ze zemí eurozóny ukazují, že v eurozoně jsou jak země, které takto přínos prohospodařily, tak ty, kterým euro umožnilo růst posílit a stabilizovat.

Pokud se posuneme s daty o stupínek výš, je pozoruhodné, že zatímco v růstu ekonomiky jako celku EU za USA zaostává, pohled na HDP na hlavu vyznívá pro Unii mnohem více. Což odpovídá intuici, dodatečný růst americké ekonomiky souvisí s tím, že USA absorbuje stovky tisíc nových pracovníků (zaplňujících místa s nízkými platy) a prohlubuje veřejný dluh, unie se touto cestou nevydává, a proto je její růst spojen hlavně s růstem produktivity a využitím zdrojů, které jsou k dispozici (růst zaměstnanosti).