Okolo Dušiček to vůbec nevypadalo na nějaké tiché vzpomínání. Spíš nám sem plnou parou vletěl Halloween se všemi možnými záhrobními stvůrami, futuristickými příšerami a nejrůznějšími vše- a samožrouty. Pomalu, aby jeden v rámci zachování zdravého rozumu přestal sledovat TV a infokanály a noviny házel ze schránky rovnou do popelnice. Naplno blázní politici, umělci a z toho pak blbnou na kvadrát (fráze Švejka Josefa) média a z nich to, co se označuje jako veřejnost. Šéfredaktoři se předhánějí v úkolování svých podřízených tím, kdo donese největší chlívárnu. Pomalu už ale nebude, kde brát. Jenže - asi i proto mají největší sledovanost regionální média, kde se krom věcí zavrženíhodných vyskytují i články, které pochválí. Které píší o něčem pozitivním.
Sociální demokraté projeli volby do krajů a senátu. Hledá se viník. Osočován od komokonzervativců je Sobotka, a ten zase prý bude rekonstruovat a modernizovat vládu. Kromě toho, že by mohl skončit jeden z poltických krajně trapných, nejapných synků žijících z jména otce (ony jsou tyhle hříčky přírody i v jiných stranách), to nevypadá na zásadní samočistící mechanismus. Jak se ale zdá, ani Sobotka, ani ti ostatní sami o sobě za to nemohou. Pročpak se nikdo ze sociáldemokratů nezamyslel nad tím, že už jsou hodně dlouho u vesla a tím prostě zapouzdření, okoukaní a myšlenkově vyprázdnění?
Nadutý, vulgární stařec na Hradě konečně šlápl hodně vedle a asi za to nemůže cukrovka, ani chřipička. Prostě a jednoduše, lidem se nelíbí, když máme někomu lízat paty. Komukoliv. A strkat nos mezi čínské (stejně tak ruské či americké) půlky se prostě nemusí. Strašák s čínským obchodem je pěkný nesmysl, na to si stačí přečíst tabulky zahraničního obchodu. Bude nám snad hůř, když nebudeme odebírat čínské "fejky"? Chudák Dalajlama se asi nenadál, že z něho bude rukojmí české politiky. I když je na to, odjinud, zřejmě a bohužel, už zvyklý. Ačkoliv se nemá přehánět nic, ani lidská práva po euroatlanticku tam, kde o ně skoro nikdo nestojí, přesto je jaksi "chucpe" zapomínat na studenty rozježděné tankovými pásy ve středu Pekingu. Medaile pro pana Bradyho! Pro Pána! Anton Špelec vyběhl z filmového archivu a v mediálním prostoru byl tisíckrát zkopírován a předstižen. Vlasta Burian se musí tam nahoře hodně chechtat. Možná, že i zlobit. Při vší úctě, pořád se ne a ne dozvědět, co ten jinak milý a úctyhodný pán udělal tak světoborného, krom toho, že přežil Holocaust? Takových, bohužel, bylo. Kdeže jsou medaile pro ně? Zeman je prý Trump, anebo alespoň jeho velký fanda. Kdo není Zeman je Antitrump a volič hysterické Clintonové. Kdo je trumpovec, je trumpeta. Kdo anitrumpovec, ten zase trumbera. Abych nezapomněl, máme tu další rukojmí, Václava Havla, protože už je mrtvý a nemůže se bránit. Takže si ho do úst začnou brát všichni kandidáti a protikandidáti a jejich fankluby. Jedni velebit do nebes, druzí zatracovat do ohňů pekelných.
Praha prý vede válku s venkovem, jak jsem si přečet na jednom webu, v názorech jedné paní angažované, všechápající advokátky, jež všechno zná a všechno ví. Nevím. Jsem na tomhle světě už přes 60 let a zodpovědně prohlašuji, že nikdy si nebylo velkoměsto a venkov blíž. Vším. Vzdělaností, kulturou, vkusem, názory i módou. Smím si tohle konstatování dovolit, žil jsem a žiji v obojím. Teď prý ale díky umělcům a kýčařskému sázkaři Horáčkovi je všechno jinak a Praha nerozumí venkovu a naopak. Ale kdeže! Česká hospoda, ten veletrh nesplněných přání, a veleindikátor politického i ostatního dění, toho rozhodně není plný. Ani v Praze, ani dejme tomu, pod Brdy.
Jak z toho ven? Abychom se z toho opravdu nezbláznili a za pár let se nestříleli navzájem v ulicích? Obávám se, že to nepůjde jinak, než přes ještě větší malér. Protože lidé mají nejraději jednoduchá řešení, a to i tam, kde prostě z meritu věci nejsou možná, nechají zřejmě v příštích volbách zvítězit strýko Andreja. Tedy, pokud na něj mezitím někdo nevytáhne, že třebas v domácím kotli topí bankovkami, přičemž ho ovívají dvě dlouhonohé a prsaté blondýnky.Ten jim ovšem zdaní i dýchání vzduchu, donutí vypisovat hlášení kupř. o frekvenci milování se se zákonitou i nezákonitou partnerkou, zardousí střední třídu a nastolí vládu pevné ruky. Pak snad, konečně, lidé přijdou na to, že demokracie euroantlantského střihu je sice špatná, ale pořád ta nejlepší. A zase se vrátí ke klasickému modelu. Snad ani nezapomenou na to, že 28. říjen je symbolem české státnosti, že se má slavit či vzpomínat pohromadě a na oficiální část oslav je slušné zvát úplně celou akademickou obec.
Možná. Když ne, ocitneme se nakonec všichni v místech tmavých, ponurých a páchnoucích.
