Evropský parlament dlouhodobě a vytrvale tlačí na Radu ministrů, která je za daňovou oblast zodpovědná, aby jednala globálně a co nejrychleji. Odezvy, které se nám ale dostávají, jsou vždy velmi skrovné.

Evropská unie na základě daňových úniků a podvodů ročně přichází o více než 5 bilionů korun a Česká republika pak o rekordních 57 miliard. Při tomto konstatování mě napadají dvě věci. Jak chtějí představitelé institucí, ať již na světové, evropské či národní úrovni, vysvětlit, že to není špatný sen, ale realita?

A jak dlouho budou tuto situaci běžní daňoví poplatníci ještě tolerovat? Dochází přece k vyvádění financí v objemech, které by dokázaly lehce pokrýt výdaje nejnákladnějších rezortů v rámci státního rozpočtu. Zejména pak v kontextu prohlubující se krize českého zdravotnictví, kritického stavu komunikací, chybějících míst ve školkách, přeplněných školních třídách či nedostatku domovů pro seniory, tvořících jen malou část známých podfinancovaných oblastí.

Zdá se, že dosavadní pokřik pravicových politiků, že za všechno je odpovědný koncept sociálního státu, je jen kouřová clona pro daňové krádeže za bílého dne. Peníze ve skutečnosti mizí úplně jinam než do solidárních sociálních systémů. Mizí do soukromých kapes těch nejbohatších. Nejhorší ale je, že za daňovými úniky přece nestojí jen samotné společnosti a finanční prostředníci, ale i samotní ministři, kteří nejsou ochotni společně a hloubkově situaci vyřešit, včetně těch evropských.

Jenže jakou asi politickou ofenzivu můžeme očekávat od instituce, které momentálně předsedá Nizozemí, tedy země veřejně známá pro svou aktivní účast na tak zvaném agresivním daňovém plánování. Je to o to smutnější, že právě holandští špičkoví politici se tolik ohánějí potřebou solidarity při přerozdělování běženců, místo aby začali u sebe a prokázali svou vlastní solidaritu s ostatními členskými státy ukončením jejich daňové kanibalizace.

Pavel Poc, europoslanec a vedoucí delegace europoslanců za ČSSD