Oblíbenou českou představu, že odchod Spojeného království (tzv. BREXIT) nese rysy husitství, nabourává fakt, že diskusí o britském referendu vyústilo dlouholeté a politováníhodné brnkání britských konzervativců na nacionalistické struny v duších britských voličů. A „povedlo se“. Někteří Britové na to skočili stejně jako česká veřejnost. Realita je ale o poznání syrovější než kabaretní představa o nastolení všeobecné prosperity krátce poté, co Británie opustí Evropskou unii.
Premiér David Cameron není hloupý a samozřejmě velmi dobře ví, že by odchod Velké Británie z EU nejprve zlomil vaz britské ekonomice a hned poté jemu. To je pro něj dostatečná motivace, aby se maximálně snažil Spojené království v EU nějakým způsobem udržet.
Ani Francouzský prezident Hollande ani německá kancléřka Merkelová se v tak dramatické situaci nenacházejí. BREXIT by totiž pro kontinent znamenal s nejvyšší pravděpodobností jen mírné zhoupnutí. Ani oni ale nechtějí dopustit, aby byla Velká Británie donucena posílit své transatlantické vazby. Jinými slovy, lepší je mít kverulanta v partě než pátou kolonu za kanálem. Jenže seznam Cameronových požadavků se zatraceně liší od toho, co by si eurozóna představovala jako další nutný krok evropské integrace a Cameron zároveň musí přijít s něčím silnějším, než jsou dosavadní britské rabaty a výjimky.
Východiskem pro všechny by se mohlo stát vytvoření dvourychlostní Evropské unie. Pro ty, kdo chtějí být součástí, vznikne tvrdé jádro, možná současně tvořené eurozónou, možná menší. Tvrdé jádro ustaví společnou hospodářskou vládu, více se integruje, vytvoří společnou investiční politiku, propojenou energetiku a bůhvíco ještě. Vedle se vyloupne měkká EU, tvořená satelity, které se buď neumí, nebo nechtějí přidat.
To, že hrozba takového vývoje EU je reálná, ukázal projev, který letos v červenci přednesl Françoise Holland při příležitosti výročí dobytí Bastily. Prezident Francie požadoval hospodářskou vládu eurozóny a také vznik zvláštního parlamentu. Když jsem se ho na to zeptal před týdnem ve Štrasburku, vyjádření sice zmírnil, ale jen ve věci separátního parlamentu. Trval nicméně na tom, že ti kdo chtějí profitovat z užší intergrace, se už nesmějí nechat brzdit těmi, kdo nemají zájem.
Není bez zajímavosti, že uvedené myšlenky zazněly v mírnější, ale dostatečně srozumitelné podobě v rámci společného projevu Françoise Hollanda a Angely Merkelové v Evropském parlamentu a nedávno se ve stejném smyslu vyjádřil též federalista a lídr frakce Liberálů a demokratů Guy Verhofstadt. Verhofstadt tento týden před asi tak tisícovkou lidí při křtu své nové knihy prohlásil, že je třeba využít Cameronova referenda k zavedení dvourychlostní Evropy, jednoho federalistického „rychlého pruhu” a „pomalého pruhu” pro ty ostatní.
Navzdory všeobecnému přesvědčení patrnému v České republice, že EU je „před krachem”, že euro je nesmyslný, mrtvý projekt, navzdory všem těm ostatním nesmyslům hlásaným Václavem Klausem a jeho nohsledy, stojí za rozvojem Evropy v posledních padesáti letech jednoznačně existence Unie, rozvíjející se od Společenství uhlí a oceli až do dnešní podoby.
Díky společnému a unikátnímu projektu panuje na kontinentu mír. Evropa se v důsledku existence společné zemědělské politice navíc stala víceméně potravinově soběstačnou. Evropský průmysl se byť kolísavě, ale přesto neustále rozvíjí a EU je stále světovým centrem rozvoje, inovací a vzdělanosti. A, i když se to kdekomu nebude líbit, Evropa tvoří v globalizovaném světě patrně též jediný ostrov humanity.
Není těžké odhadnout, že případná federalizace přinese další urychlení. Sdílené kompetence budou, konečně, vykonávány efektivně. Sdílené financování bude šetřit rozpočty, stejně jako koordinace vědy a výzkumu umožní obrazně řečeno nevynalézat kolo osmadvacetkrát.
Společné energetické projekty znamenají samozřejmě záruku energetické bezpečnosti a především snížení závislosti na dovozech. Ostatně i přes diskreditaci obnovitelných zdrojů v České republice zůstává jedna těžko zpochybnitelná realita: Kdo ovládne produkci a dočasné ukládání energie z obnovitelných zdrojů, ten vyhrál. Unie přes žvásty euroskeptiků spíše podporuje různorodost, než aby ji potlačovala, protože z ní čerpá svou konkurenční výhodu.
Velké Británii může ze střednědobého hlediska vyhovovat stát mimo hlavní proud. Britská ekonomika z toho dokáže kvůli své velikosti těžit. Problém ovšem je, že za současného stavu veřejného mínění u nás se může snadno stát, že mimo hlavní proud zůstane i Česká republika a že většina české veřejnosti se z toho bude ještě radovat. Důsledky takového kroku však budou velmi tristní.
Místo únavného, otravného, ponižujícího, ale přesto dohánění „starých států” v sociální a mzdové oblasti se jejich úrovni začneme vzdalovat. Místo společných investic budeme muset investovat sami, nebo zůstat v izolaci. Místo společné měny budeme mít tradiční korunu, kterou budeme moci hrdě devalvovat. Zároveň ale izolovanou ekonomiku desetimiliónové země dokáže podojit kterýkoli větší penzijní nebo investiční fond. Nejsme totiž Velká Británie, a jestli si to hodně rychle neuvědomíme, ošklivě si natlučeme.
