Aby bylo jasno
Žil byl jeden stát už sto let, sice ne hned jenom český, ale nechme planých komentářů nekonečných – k minulosti, asi ji už nezměníme. Nyní ve státě jenom českém jsme torpedováni najatými, úslovím – máme se tak jako jsme se nikdy neměli.
Churchill jako jeden z mála tak kulturního národa – možná jediný, tak radikálně už od roku 1934, 1935 upozorňoval v Dolní sněmovně na problém, který nastal v Německu. My čeští disidenti dnešního česko-bruselského státního režimu, děláme totéž již několik let – upozorňujeme, že přechod části Evropy od křesťanství k materialismu, k jakémusi pseudoliberálnímu byrokratismu, který s demokracií nemá nic společné – je neudržitelný směr vývoje (bolševismus totiž není výplodem jakéhosi degenerovaného carského Ruska – tomu byl indoktrinován Západní Evropou jedním švýcarským kavárenským povalečem – ona je původem marxismu a ona je i dnes stále původem pomatených nedemokratických prvků v politice všech zemí EU). Je to pro nás disidenty citlivé – velmi zoufalý stav a jen náš věk nás chrání od kolapsu a od neuvážených činů. Novodobá cenzura nejenom v Česku, nýbrž patrně v celém zbytku EU nedovolí diskusi nad teorémem – kapitalismus je s demokracií neslučitelný, jsou to nekompatibilní státní systémy.
Určitě máme dnes větší skývu chleba – každý, většina dnes dokonce má svůj vlastní vozejček či dokonce vlastní více než jeden osobní automobil. Pořád ale drtivá většina z nás bydlí ve stejných bytech – které byly postaveny do roku 1990.
Jest třeba proto dát zavčas – už kvůli tomu nesmírně závaznému letošnímu výročí, dát na papír, pokud možno vše zásadní – co škodí tomuto režimu v očích velké části veřejnosti – s čím my disidenti dnešního režimu nejsme spokojeni, co kritizujeme, dosud možno alespoň na internetu; hlavní média samozřejmě tuto naši kritiku, která směřuje na podstatu zdejšího režimu, která tento režim zásadně odmítá – tvrdě cenzuruje. Cenzurou jako v roce 1989.
Česká vláda by měla mít před sebou alespoň jednou za půl roku na jedné A4 tabulku, s trendem vývoje počtu lidí platících a neplatících daně z příjmu. Daně, bez kterých žádný civilizovaný stát nemůže existovat. Tedy kolik lidí přiměřeně každý měsíc platí daň ze svého příjmu (dnes cca 4,9 mil obyvatel), vedle toho počet lidí, kteří je neplatí – a to pochopitelně celkovým dopočtem do oněch 10,5 mil obyvatel této republiky.
Jsou to nezaměstnaní, osoby v arestu, ženy na mateřské, starobní a někteří invalidní důchodci (+nevýděleční sirotci), jde téměř o všechny osoby mladší 18 let, jde také ovšem i o v Česku se vyskytující skupinu osob 15 -18-letých, kteří nestudují ani nepracují a jsou od svých 15 let na sociálních dávkách, jde o osoby se v ČR nevyskytující s českým státním občanstvím, ovšem pracujících v jiném státě na světě, jsou to lidé bez domova a trvalé práce, je to možná 200 tisíc cizinců, kteří zde žijí a nemají práci. Protože vím, že o této tabulce neví 99% obyvatel země – její význam stručně jen osvětlím – jest třeba si rozdíl těchto dvou čísel vypočíst a uvědomit si, že téměř neexistuje jedna jediná osoba v Česku, která by pracovala pouze na sebe. Vztah těchto dvou čísel je neudržitelný z hlediska harmonického vývoje státu.
Každoročně v posledních letech jde ven z republiky nejrůznějším způsobem 400 – 450 mld. korun, zde vytvořených. Jde o zhruba 33% zákonem stanovených příjmů státního rozpočtu. Státního rozpočtu, který má pokrýt potřebu desetiapůlmiliónového státu. Myslí si v této zemi jeden jediný člověk, že tento trend může pokračovat trvale dále? Jsme přeci již nyní pouze kolonií nadnárodních souručenství.
Zahraniční politika je zcela nesvéprávná. Muselo se opravdu bombardovat bezvýznamné Srbsko – poprvé a snad i naposled o 2. světové války – bombardéry nad Evropou? Posíláme náboje Kurdům, kteří je mají proti Turkům, a přitom sedíme s Turky u jednoho stolu v NATO. Tento bod není knihou všech pošetilostí a zločinů zamini od ledna 1993, jen zmiňuji špetkou ony absurdity dnes již nesvrchovaného českého státu.
Nikdy jsme se neměli tak dobře jako nyní – proto sbíráme vršky od PET-lahví, pro nějakou dialýzu či vozíček pro nějakou dvanáctiletou nepohyblivou holčičku, atd.; a v zimě 2017/18, nám opět umrzlo venku 8 bezdomovců. V tisku my staří zahlédneme větu typu – každá 10-tá rodina nemá na školní obědy pro své děti či dítě. Tomu, pochopitelně, prostě nemůžeme rozumět.
Systém zdravotnictví je stále v Česku člověka velmi často z kuratibilní nemocí opravdu schopen vyléčit, to všichni chceme, avšak pacient se přeměnil v bod. Pojišťovny si prý mají konkurovat, jen zastánci tohoto režimu vědí proč, neboť jedna rozpočtová organizace při MZdr., udělá kvalitněji, levněji a tím i poctivěji svou práci než změť pofiderních zdravotních pojišťoven.
Mafie světového farmaceutického průmyslu ovlivňuje síť i českých lékáren a všech ostatních zdravotních zařízení a český stát na to kouká jako z višně, neschopen efektiv- ního činu, atd. Strasti v českém zdravotnictví, díky tomu, že se pacient stává pouze bodem, přestává být člověkem, tím samozřejmě nekončí. Liberálové nám budou tvrdit, že jde o službu jako kteroukoli jinou – ostříhat hlavu, postavit dům, ušít oblek, poskytnou večeři či ubytování v hotelu a milion dalších.
Jde o úplně odlišnou hodnotu služby pro člověka než poradit – kam a do čeho má uložit své peníze.
Jde absolutně o nesouměřitelné hodnoty.
Ekonomové nám tvrdí, že tu máme (jakýsi – čeho růst?) jakýsi růst. Prý asi tedy ekonomiky. A koho zajímá ekonomika? Ta snad existuje bez člověka?
Takže nám roste i člověk – přesněji tedy by i oni připlkli – se má lépe člověk v Česku?
Bohužel v republice patrně už není ani jeden národohospodář. Národohospodář, který myslí nejdříve na člověka jeho hospodářskou roli ve státě a potom teprve na nějaké tabulečky a vyumělkovanou sofistikovanou řeč ekonomů, kteří se stejně v duchu stydí za to, že ta jejich věda (to je jenom jejich věda) nemá mnoho co státníkům – kdyby v Česku nějací žili – co říct.
Tedy – ne růst jakési ekonomiky, ale spokojenost obyvatel země – to je aspekt, který musí politiky zajímat. Co je pro politika důležitější?
Nejsme přirozeně Somálsko ani Laos, jsme to, co nám předali naši předkové za posledních 1000 let ve stále stejném českém prostoru. Nejsme to, nemáme jen to, co se tu díky také cizákům, ale především falešným českým lidem, stalo s tímto státem, národem za posledních už bezmála 30 let.
Nejméně 50 000 dospívajících v České republice, kteří zneužívají alkohol, má díky němu oslabené duševní schopnosti.
750 000 lidí má u nás cukrovku.
600 000 lidí se nějakým způsobem léčí u psychiatrů.
700 000 tu máme alkoholiků, o kterých se ví; číslo z května 2017 – máme tu 47 tisíc závislých narkomanů, každý den se v ČR opije alkoholem zhruba 600 000 lidí.
250 000 lidí má Alzheimra.
Kolik je tu opravdu nezaměstnaných nikdo neví, naštěstí snad přesně víme, kolika z nich stát poskytuje příspěvky v nezaměstnanosti – jistě všichni chápou rozdílnost těchto čísel.
MPSV vede přesně statistiku kolik je zde oficiálně chudých lidí. Něco přes milion.
Dvě třetiny pracujících nemá průměrný plat v Česku – tedy oni všichni mají hrubý plat nižší.
Ale máme zde 21 400 dolarových milionářů (mají tyto své poctivě vydělané peníze na svém účtu). Zhruba 60 je v Česku korunových miliardářů.
Normálně – sdělovací prostředky nám říkají, že prý mladí lidé (tedy patnáctiletí), nemají zájem o řemesla.
Je to skutečnost?
Co si to myslí?
Co si to dovolují. Že zbytek života všichni stráví u počítačů, s drátkama v uších, pracovat budou u stolu vsedě na židli?
To si myslí?
Zdá se opravdu, že už většina z nich – vychovaná takto režimem má takové představy – to si pak může kterýkoli přemýšlející ještě člověk v této zemi myslit, že toto je udržitelný stav státu? Náctiletí, mají asi hlavu jenom na to, aby jim nepršelo do krku.
Protože počet bezdomovců se neeviduje zatím povinně a přesně, odhady vyřčené ve veřejnoprávní televizi jdou od 40 000 do 400 000 osob.
Zhruba 500 000 důchodců starobních (z oněch cca 2,4 mil. osob) šlo do důchodu předčasně, z nejrůznějších důvodů proč si už práci nemohli nalézt či byli vyhozeni.
Na takovéto spoustě lidí stát ušetřil tím, že jim pochopitelně vyměřil důchod nižší vzhledem k tomu, který by obdrželi, kdyby mohli pracovat až do data dožití se řádného starobního důchodu.
Pět set tisíc lidí.
Český olympijský výbor organizuje sběr dat o fysické zdatnosti dětí ve věku 5 – 16 let. Stav je už dnes otřesný – 35% dětí vůbec nesportuje, vadné držení těla má už téměř každé druhé dítě, od roku 2005 zaznamenávají naši (a věřte, že ti umějí velmi dobře definovat prvky pohybové aktivity – včetně jejich naprosto přesného měření v čase a kvalitě) profesionálové všech sportovních odvětví, trvale zhoršující se stav – přirozeně související i s nadměrným výskytem obezity u dětí.
Průzkumy mezi pracovníky Generálního štábu Armády České republiky svědčí o tom, že ne všichni Češi zdegenerovali. 8% není přesvědčeno o tom, že současný stát dělá dobrou politiku vůči Cigánům (překládám do lidské řeči – nám vnucovaná západoevropská politika multikulturalismu je naprosto pomatená), v žádném případě ne všichni vojáci mají bezvýhradnou podporu bezpečnostní politice českého státu, každý 4 zaměstnanec nesouhlasí se zahraniční politikou Česka, ale ani s jejími vojenskými postoji – za třetího největšího nepřítele Česka například považují – USA, 6% vojáků se setkává pravidelně s korupcí na svém útvaru, 26% se s ní setkává v armádě - jako celku.
Za rok 2015 si vyslechlo diagnózu – rakovina – 2000 lidí mladších 40 let (o 10% víc než v roce 2005). Do 20 let věku si tuto diagnózu vyslechne u nás ročně 400 osob.
Která potravina na pultech v Česku je kvalitnější než stejná v roce 1989? Má vyšší či lepší nutriční hodnotu? Která? Jmenujte.
Po vzoru každé mafie a totality – i tento režim (přirozeně nejenom náš) veřejné mínění řídí a vytváří, ne, aby se mu podřizoval. Proto je celkem zbytečné zopakovávat neúnosnost informací (a vůbec nejde jen o pravdu a lež – ale, a to možná především – proč nás informují zrovna jenom o tom a o něčem jiném vůbec ne; ta dnešní selekce informací je vysloveně patologická) obrazového a verbálního působení, které se na obyvatelstvo valí. Snaha o vygumování jakéhokoliv samostatného uvažování o fungování státu – „zábavismem“ je dennodenní, jak v tisku, tak v televizi a rádiu. Dnes už i na internetu. Režim živí neustále paranoidní hydru veřejného informačního a propagačního působení tak, aby lidi viděli jako jediný smysl života v bavení se a v nicnedělání, uzavření se do sebe sama, popřípadě pohroužení se do stále ještě existujících rodin či pseudorodin.
Nebo už nejsme zoon politikon?
Protože vše zde uvedené je možno vyhledat či nalézt ve veřejných sdělovacích prostředcích, případně veřejně dostupných knihách – taky pouze odtud jsem čerpal, jednu sféru jsem neopominul schválně – popsat onen začarovaný trojúhelník – státní zastupitelství – policie a soudy, je práce pro soukromou informační službu – aby měl člověk ucelenější či přiměřeně přesné údaje. Kvalitativně se však každý občan v této zemi ještě s mozkem v hlavě – denně dovídá o nejrůznějších případech – jak tyto tři státní instituty v republice fungují. A čeho jsou schopny. Zde je přeci také to jádro pudla – ne jenom plné panděro a vila v Krkonoších.
Nastává totální – pozvolný, rozklad rodiny – tisíce lidí ročně v republice pohřbívá (bezejmenně?) obecní či městský úřad.
Už polovina dětí se nerodí v manželství.
Co to je rodina český právní systém – a tedy především ústava – nedefinuje. My právně nevíme co to je normální rodina. O normální rodině se nesmí diskutovat. Normální křesťanská rodina. Totální cenzura.
Generační propast v myšlení Čechů je čím dál větší a příkladů zásadních neshod je velmi mnoho už. Například v pohledu na hranice státu. Je stát bez střežených hranic ještě vůbec státem?
Každý občan Česka dluží tomuto státu 160 000 korun. Žijeme na dluh a nechceme se o tom bavit – vyvolení nám pak tvrdí, že jsme se nikdy neměli tak dobře. Kdyby moje rodina měla zaplatit státu, který si bez mého svolení napůjčoval, tak nekřesťanské peníze – aby mohl alespoň zdánlivě fungovat – tak musím vše, co jsme s manželkou za 40 let práce nastřádali prodat a půjdeme na stará kolena a srdce bydlet někam na ubytovnu i s dcerou a vnukem.
A to platí o nás, co jsme ta desetiletí platili státu daně – a co Ti mladší, kteří nemají co prodat?
Ale jinak se máme nejlíp.
