Je komplementarita lidských povinností a práv absolutní?
Možná je to znak celého již probíhajícího 21. století, že paradigma diskuse o lidských právech zcela principiální, postrádá vnitřní diskurz o lidských - občanských, našich také – povinnostech.
Jedním z posledních takřka nespočitatelných důkazů tohoto mého tvrzení jest také rozhovor Houdy s Moynem (viz letošní první číslo Filosofického časopisu), kde se, avizuji, slovo povinnost - nevyskytuje, nevyskytuje se ani v ústavě americké (český překlad in J. Q. Wilson: Jak se vládne v USA, Victoria publishing Praha, 1995), v ústavě české (1/93Sb.) pak marginálně v preambuli, článku 49, slib poslance, senátora, soudce ani člena vlády slovo povinnost nezná, oni nejsou povinni podle ústavy sloužit národu a svému státu. Považuji to osobně za jednu ze základních příčin proč je, eufemisticky slabě jen pro mne, dnešní demokracie pochmurná (viz citovaný rozhovor) – tak jak se v těch jen několika desítkách zemí světa demokracie dnes zatím vyskytuje. Absolutní svoboda občana ve státě je fikce – tu má – absolutní – sám na ostrově.
Máme právo si myslit, tvrdit, že tu máme jakási lidská práva a lidské - občanské povinnosti ne? Máme na to právo? Existují snad nějaká práva, která okamžitě na druhé straně nejsou spjata s našimi povinnostmi? Není to snad jedna ruka? Dlaň práva je vždy spjata člověkem s hřbetem téže jeho ruky – povinností, jež musí plnit, aby práva svá a naprosto stejná práva, která chce pro sebe - naplňoval svou povinností s tímto právem se neoddiskutovatelně pojící. Vždyť už dvě tisíciletí víme všici, že právo mé končí a začíná… Nečiň to… Nejsem tu samozřejmě od toho, abych opisoval a přepisoval tisíce textů za tu dobu na toto téma už sepsaných. Já to nevím, možná Samuel Moyen ve svých knihách neoddiskutovatelnost občanských povinností rozvíjí – nečetl jsem je. Na druhé straně - je to příčina na celkové zchátrání mého organismu - že to nevím, že jsem ony jeho knihy všechny nečetl?
Tématem mým primárním je totiž titulek mého textu – je opravdu absolutní?
S vědomím transcendentality slova u Witgensteina, avšak pro mne lépe, prostého, jednoznačného a všem pochopitelnějšího vyjádření Voltaire-a – definujte mi pojmy – si vědom jsem, že skeptik se okamžitě začepýří v pozoru svou otázkou - je něco absolutní? Tvrdím s absolutní jistotou, že se zeměkoule točí kolem své osy a navíc rotuje v pravidelných intervalech kolem Slunce. Tečka. Skeptik nemá právo - s klasikem řkouce – proč tvrdit, že poznání neexistuje. Nemá to právo, i s vědomím, že de omnibus est dubitandum.
Ta dvě tisíciletí znalosti té, že má svoboda – právo, končí na hranici, plotu téže svobody jedince sousedícího mi za oním plotem a nejen za plotem zde, platí to i o člověku kdyby na protilehlé straně Země byl, vychází z jakéhosi textu, který bude platit pro mnohé i za další 2 tisíce let – nikoli výdobytky dnešní doby v podobě českého Občanského zákoníku o 3081 paragrafech, s naším trestním zákoníkem je to podobné, o evropských směrnicích ústa má jsou totálně raději zavřená.
Prostě nemáme krást, lhát a zabíjet se, když nepoužiji všeobjímající - milujme se navzájem. Nikdo nikdy nic lepšího už nevymyslí.
Jářku, toto zdůrazňuji – cenzura, mohu mluvit jen za Českou republiku, posledních desetiletí – zásadně nepřipouští v naší vlasti diskurz na téma rovnosti na filosofické úrovni (hledání pravdy) občanských práv a občanských povinností. Jsou nepřeberné. A jednou s nejdůležitějších těchto rovností, jest naplnění bazálního atributu demokracie, jímž se ona definovat také může. Výsostný majestát jímž volby definují demokracii též.
Mám jen právo volit? Není mou povinností účastnit se na volbách do zásadního institutu státu, jímž je parlament, když tolik toho po státu požaduji (a taxativní výčet si po mě čtenář může vyžádat, zde není na to místa), především, aby práva má mi zajistil, zachoval, uchránil - mi garantoval.
Ne, hošku.
Nevolíš-li z až 80% své senátory - delegitimizuješ tím celý parlament, který má garantovat tvoje práva. Že ho nevolíš - tím ho nezrušíš, jak mnohdy chceš. Zrušíš ho novelizací ústavy či dosažením toho, že i ta nedokonalá dnešní ústava, umožňuje nejen obecné a krajské referendum (která už máme), ale i prosazení zákona o všeobecném referendu. V němž by otázka příslušná k senátu padnouti mohla. To však pochopitelně chce občana aktivního nikoli současného. Nakonec, o to se 30 let současný režim snaží s velkým úspěchem – zasadit občana do křesla před Ulici či fialovou zahradu v TV, konzum a starosti zásadně jen sama o sebe.
Tento text posílám šéfredaktorovi Znojovi do FČ s předpokladem sofistikovaného důvodu proč cenzorsky má slova v časopise k publikování zamítne (spíš očekávám opět jen mlčení) – přestože onen pán zná současnou realitu pochmurného stavu soudobých liberálních demokracií (naprostý nonsens ve spojení těchto dvou slov) – vždyť on jest jeden ze dvou řídících edici POLITEA nakladatelství Karolinum University Karlovy, která v roce 2019 vydala knížku Noama Chomskeho – Kdo vládne světu (zvláštní, že bohudík knížku Universita Karlova vydala, ale před několika málo lety už více než devadesátiletého Chomskeho do Česka pozvala Universita Palackého). Prosím, přečtěte si ji.
Nejen část filosofie obecně, ale především Filosofický časopis se stává pouze museem myšlení, časopis téměř jen historickým ubírá se směrem.
A odpověď na titulek mého textu – no, samozřejmě dím – je absolutní.
A protože filosofie je hledání pravdy, opakuji již napsané jinými – tou pravdou je začasté jen to, co praví kompetentní autorita. Důkazem teorie je praxe – a tu ukáže čas – za 50, sto let, potomci řeknou - měl či neměl pravdu onen dávný neznámý, co tvrdil, že ona komplementarita je absolutní.
Je však možné – bude-li svět pokračovat ve své pochmurné cestě, že to řeknou ve společnosti otroků a otrokářů.
duben 2021 Radoslav Štědroň
