teď už jsem tady v úplně jiné situaci, v jiné pozici. Byla zahájena rozprava po dvou hodinách a můžeme se tedy ponořit do problému trochu hlouběji. Pro jistotu, protože předpokládám, že když bylo to moje vystoupení roztříštěno do několika dílčích fragmentů, tak by bylo asi vhodné, abych vám to všechno zopakoval v ucelené podobě, takže se teď pokusím o velmi stručnou rekapitulaci, ale v heslech a komplexně.
Vycházím z jedné zásadní teze. Ta teze zní, a ještě vám ji zopakuji potom na konec: za mír se musí bojovat, válka přijde sama. To je heslo, které jsem pochopitelně nevymyslel já, to není žádná novinka, ale zkuste si to párkrát zopakovat. Za mír se musí bojovat, válka přijde sama. Tak to prostě docela reálně v moderních dějinách společnosti - a když mluvím o moderních dějinách, tak se pohybuji někde od Říma - tak to prostě funguje. Hrozby, které nás potenciálně ohrožují, i v předkládací zprávě autorů tohoto návrhu je řečeno, že je to např. Rusko. Stockholmský ústav pro strategická studia zveřejňuje poměrně pravidelně čísla o tom, jak kdo je na tom s obrannými výdaji. Podle tohoto ctihodného institutu, všeobecně ve světě i v Alianci uznávaného, jsou výdaje Ruské federace v přepočtu asi 70 mld. amerických dolarů ročně. To mimochodem, také podle tohoto institutu, tvoří jen 27 % výdajů evropských členských zemí Severoatlantické aliance, tedy bez Spojených států a Kanady. Když říkám bez Spojených států, tak se dopouštím v případě, že mluvím o Alianci, velmi fatálního zjednodušení. Aliance je - celá Severoatlantická aliance - ze dvou třetin a možná i větším procentem, větším podílem tvořena Spojenými státy a pak zbytkem světa.
Díky tomu, že Spojené státy dlouhodobě vydávají na obranu a na vojenské výdaje několikanásobně větší částky v procentech HDP než my, dostaly se postupně do situace, kdy technologická převaha americké armády vůči ostatním členským zemím Severoatlantické aliance je tak velká, že jsou ty prostředky mnohdy až nekompatibilní a nasadit do jedné společné operace americkou armádu s armádami dalších členských zemí bývá někdy docela problém.
Všimněte si, že téměř každé vojenské operaci Aliance velí americký důstojník, až na velmi čestné výjimky. Je to dáno tím, že ani komunikace na úrovni všech není tak jednoduchá. A dává nám obrovský problém dosáhnout takového stavu, abychom byli alespoň s těmi elitními jednotkami na úrovni, která bude umožňovat komunikaci.
Jistě jste si všimli, že prezident Donald Trump jednorázově zvýšil výdaje na americkou obranu zhruba o 25 miliard amerických dolarů v tomto roce 2018, jednorázově, a počítá se s tím, že výdaje Spojených států v roce 2018 se budou pohybovat kolem 639 miliard amerických dolarů. To jsou čísla stará několik málo týdnů. Těch 639 miliard amerických dolarů za Spojené státy, plus vojenské výdaje členských zemí evropských, dohromady dává částku, která už překračuje docela jistě jeden bilion amerických dolarů.
Zopakuji - ruské výdaje na obranu se pohybují v řádu 70 miliard amerických dolarů. Trochu jinde je dnes Čína, ale ta je tak daleko a má tak odlišné zájmy, že tu jsme ani my doposud za hlavního protivníka a nepřítele neoznačili, takže odtud asi bezprostřední nebezpečí hned nehrozí.
Máme tady ale ještě dalších pár čísel. Země Severoatlantické aliance, a to není omluva pro našeho ministra obrany nebo protože my jsme se víc nesnažili, které jsou na tom ekonomicky neporovnatelně lépe než my, např. Lucembursko nebo Belgie, vydávají na svou obranu zhruba tolik co my, někteří dokonce ještě méně. Není tedy žádným znaménkem, že musíme, nutně musíme, zvyšovat výdaje na obranu proto, abychom se zalíbili někomu v Bruselu nebo ve Washingtonu.
My jsme dnes v situaci, kdy si naopak můžeme úplně klidně dovolit zamyslet se nad tím, kolik opravdu naše armáda je schopna absorbovat. Kolik tam můžeme nalít, aby to mělo smysl. Paní ministryně tady velmi správně naznačila, jak složité jsou akviziční procesy, jak snadné je dostat se do obrovských skluzů, když se pořádně nepracuje na ministerstvu, ale současně nám také řekla, a konec konců vyplývá to např. z programového prohlášení vlády, jaké jsou naše cíle. My chceme, aby Armáda ČR měla, nebo aby se přiblížila, alespoň v programovém prohlášení jsem si to čísílko přečetl, k třiceti tisícům mužů. To znamená, že ještě pár lidí musíme nabrat.
Paní kolegyně Černochová učinila v uplynulém volebním období nesmírně záslužnou práci, když se postarala a opravdu svou houževnatostí a pílí přinutila výbor pro obranu a následně i ministra a generální štáb, aby věnoval daleko větší pozornost aktivním zálohám, než tomu bylo v minulosti. Díky tomu se situace dramaticky změnila, dramaticky proti tomu, co předcházelo její snaze, ale je to stále nedostatečné. To přece všichni víme. Pokud se bavíme o pěti tisících lidech, kteří by měli být v aktivních zálohách, tak to v žádném případě není ta číslovka, která by mohla suplovat onen fatální nedostatek lidí pro zajištění naší obrany.
Dámy a pánové, teď mi dovolte několik údajů, které hovoří opravdu o obraně naší země. My potřebujeme na zajištění obrany teritoria České republiky, tak jak nám to ukládá konec konců Ústava, o to bychom se měli starat, rozhodně víc než 100 tisíc lidí. Ty reálné údaje jsou kolem 150 tisíc mužů, které bychom potřebovali. Pochopitelně, že tak velkou armádu nemá nikdo, stát našeho rozměru nemůže mít 150 tisíc lidí ve zbrani, ale měl by mít připraveno zhruba 100 až 150 tisíc lidí, kteří - bude-li to nezbytně nutné - budou schopni ony úkoly, které souvisejí s obranou republiky, plnit.
Narážím na to, že v České republice už několik let neexistuje systém, který by něco takového umožňoval. Díky tomu, že jsme před léty poměrně neuváženě a rychle zrušili vojenskou základní službu, tak přes všechny výhrady, které jsme k ní kdy měli, jsme se připravili o to, abychom měli možnost povolat na obranu vlasti lidi, kteří mají alespoň elementární znalosti o tom, co to armáda - chcete-li třeba disciplína - a podobné věci jsou. Bez toho to prostě nejde.
My jsme se dostali do tak skvělé situace, že když jsme připravovali před čtyřmi lety zákon, který by mohl v této oblasti něco udělat, tak pan ministr Stropnický nenašel odvahu k tomu, aby se smrskly požadavky toho zákona alespoň na to nejnižší minimum, že bychom chtěli mít evidenci o tom, kdo je pro případnou službu v ozbrojených silách schopen; ani to dnes nevíme. My pouze víme, že Česká republika má k dispozici přibližně 800 tisíc lidí, nejen mužů, ale i žen, které by mohla teoreticky použít, kdyby ale měla alespoň minimální znalost o tom, co je to za lidi a kdyby alespoň tušila, kteří z nich mají například nějaké zdravotní nebo kvalifikační omezení a jsou použiti pro tu či onu činnost v armádě.
Dovolím si připomenout, že z těch lidí, kteří prošli nějakým způsobem vojenské přípravy, je dnes k dispozici jen malá hrstka, protože většina z nich už se věkově dostává do situace, že jsou nepoužitelní. Jsou příliš staří, byli by fyzicky málo odolní. A ti mladí - tedy nejlepší bojovník je pochopitelně člověk tak ve věku od 20 do 30 let - to jsou lidé, kteří jsou použitelní pro potřeby armády univerzálně, tak tihleti lidé nemají absolutně ponětí o tom, co to obrana vlasti je a co by to znamenalo.
Dovolte mi ještě zmínit jeden aspekt, a to je ten - já si dovolím teď tu zkratku udělat proto, že bych byl také rád, kdybychom se už dostali k hlasování, ale to musím říci. Ta dvě procenta mají ještě jeden oříšek, docela zakuklený. Chápu postavení Američanů, ti si mohou dovolit leccos, a když Donald Trump přišel s tím, že Amerika first, tak fajn, a nebude brát ohled na ostatní, a tím pádem my musíme zvýšit výdaje na zbrojení, my všichni ostatní. Kromě Spojených států nikdo nedosahuje požadovaných parametrů. Velká Británie se vzdáleně blíží, pak už jsou tam jenom řekněme z hlediska rozpočtu možná Řekové, ale ti mají zas trochu jiné problémy, takže to asi také nebude ten správný příklad.
Zkrátka, když Donal Trump přišel s tím, že už nás nebude financovat a že se musíme postarat sami, tak nás všechny vyzval k těm dvěma procentům, a my jsme to paušálně vzali, prostě jak jsme zvyklí - ano dvě procenta.
Vůbec nebereme na vědomí, že armády jednotlivých členských zemí Aliance se poněkud liší, že mají jiné požadavky, jiné potřeby a zatímco některé armády například budují pobřežní válečné loďstvo, použitelné teď dejme tomu v boji proti pašerákům uprchlíků ve Středozemním moři, my takovou povinnost naštěstí nemáme. Možná si taky někdy nějakou ponorku pořídíme, ale mezitím třeba stihneme vybudovat kanál Dunaj-Odra-Labe a tam by se mohla prohánět. Zatím ji ale nepotřebujeme. Proč tedy máme vydávat na zbrojení stejná 2 % jako státy, které kromě klasické vševojskové armády musí budovat například i námořnictvo? Proč se nás netýká třeba 1,75 %? To by nebyla žádná velká úleva, protože ekonomové by jistě dokázali okamžitě vyčíslit, jaké jsou komparativní výhody těch, kteří mají moře pro tvorbu jejich hrubého domácího produktu, a tedy i dejme tomu pro vyšší výdaje na obranu.
To všechno víme. Ale já se chci zeptat. Co budeme dělat s třiceti tisíci muži a více než sto deseti, v době, kdy by se to mělo realizovat, si troufnu odhadnout, že to bude takových sto třicet, možná i sto padesát miliard za deset let. Co s tím budeme dělat pro třicet tisíc mužů? To je naprostý nesmysl. Dnešní armáda v tom stavu, v jakém je, při těch počtech, jaké má k dispozici, disponuje s částkami, které se dlouhodobě pohybují mezi 40 a 50 mld. reálně. A my ji najednou chceme zvýšit prostředky téměř o 200 %, ale počet lidí, kteří se o techniku budou starat, kteří s ní budou cvičit, kteří ji budou obsluhovat, zvýšíme o několik málo lidí. Prostě armáda, která by měla utratit sto a více miliard by nutně potřebovala minimálně čtyřicet, ale pravděpodobně ještě více než čtyřicet tisíc mužů ve zbrani.
A teď už to poslední, co vám chci sdělit. Když přistoupíme na ona 2 % a když se to stane opravdu pravidlem ve většině členských zemí Severoatlantické aliance, tak to bude okamžitě znamenat zvýšení vojenských výdajů v Evropě minimálně o 300, ale pravděpodobně o 350 mld. amerických dolarů. Německá ministryně obrany a další ministři, kteří si uvědomují, co by to dělalo v těchto zemích, které mají poněkud větší rozpočet než my, ti se prostě vyděsili, když si to spočítali do té míry, že se dokonce ozvali. To je u ministrů obrany docela vzácný jev. Od českých ministrů před paní Šlechtovou jsem nikdy nic takového nezažil, takže neočekávám, že se ministři obrany někdy na zasedání rady vzbouří. Ale jen pro dokreslení situace. Vážení, ministři obrany zpravidla realizují to, na čem se dohodnou vrcholné orgány Aliance, a ty tvoří prezidenti a premiéři. Ne ministři obrany, ti tam obvykle sedí, ale rozhodující slovo mají jiní. A proto je nezbytně nutné si uvědomit, že jestli přistoupíme na tuto nebezpečnou hru a způsobíme další obrovské kolo horečného zbrojení, jak jinak tomu chcete říkat, když chcete zdvojnásobit vojenské výdaje v době, kdy je relativně okolo klid, říkám relativně, já jsem si vědom těch rizik a nebezpečí, která jsou jinde ve světě, ale my se bavíme o skokovém, násobném zvýšení výdajů na obranu. A v takové atmosféře se pak dostaneme do onoho paradoxu, že budeme mít tolik lidí ve zbrani, budeme mít tak vyspělé technologie, tak dokonalou obranu, tak dokonalou armádu, že budeme svým způsobem sami sobě nebezpeční. A zase se to zacyklí. Ano, platí zákony, které říkají, že při překročení určitého uzlového bodu míry dosáhneme takového stavu, že už nebudeme kontrolovat, co bude dál. A to je to, oč tu běží. Může se nám velmi dobře stát, a teď se to netýká pochopitelně jenom České republiky, ale i Evropy a potažmo tedy západní civilizace, že budeme sami sobě potenciálním nebezpečím.
A vrátím se k tezi, se kterou jsem začínal. Tvrdím, že za mír se musí bojovat. Válka přijde sama. A jestli existovala možnost, že v roce 2010 podepisovali prezidenti Spojených států a Ruska tady v Praze, kousíček od nás, něco jako dohodu, která měla restartovat vzájemné vztahy, tak se vás ptám, kolik času uplynulo od roku 2010. I v návrhu zákona se mluví o roce 2024, tedy téměř stejné období nás ještě dělí od deadlinu, kdy bychom měli dosáhnout takových výdajů na zbrojení, že budeme sami sobě nebezpeční. A kde máte jistotu, že se náhodou do té doby nedokáže opravdu opět restartovat vztah řekněme mezi Ruskem a Spojenými státy prioritně, ale mezi ostatními hlavními bezpečnostními hráči na politické scéně. Já jsem optimista a věřím spíš ve druhou variantu. Tím ale vůbec neříkám, že nebudu vždycky hlasovat pro posilování výdajů na obranu, protože ty jsou dnes žalostné a nebudu velmi vehementně usilovat o to, aby naši vojáci byli vybaveni dokonalou balistickou ochranou jednotlivce, aby jezdili v takové technice, která odolá výbuchu střední ráže, aby prostě byli připraveni na to, že když už budou někde nasazeni, tak tam nepůjdou vlastně na porážku. To je to, oč tu běží. A budu vždy upřednostňovat zájmy této země a obrany teritoria našeho území před tím, abych například posílal lidi do Afghánistánu, nebo do jiných podobných misí, o jejichž smysluplnosti dnes už pochybují dokonce i ti, kteří tuto eskapádu spustili.
Dámy a pánové, omlouvám se za to, že jsem vás dnes zdržel trochu více, než mám obvykle ve zvyku. Děkuji vám za pozornost. Pochopitelně se přihlašuji k tomu, co řekl pan zpravodaj, budeme podporovat jeho návrh, tedy na zamítnutí tohoto zákona, protože ten základní problémy zatím neřeší.
Děkuji vám.
