Diskuse zdaleka nezačala až nálezem Ústavního soudu ČR, jak s potěšením autor v úvodu poznamenává. Pominu-li v popřevratové době roky 1992 a 1995, kdy byly přijaty významné novely důchodového systému ČR, pak rozsáhlejší diskuse napříč politickými stranami probíhala v rámci dočasné komise PS PČR v letech 2000 a 2001. Na ni navázala tzv. první Bezděkova komise v letech 2004 a 2005 a problematicky i Nečasova komise v letech 2007 a 2008. Ve všech těchto komisích měla své zastoupení i KSČM, na rozdíl od druhé Bezděkovy komise, která byla ustavena v lednu 2010 a ze které byla radikální levice - na rozdíl od zástupců penzijních fondů – vyloučena se zdůvodněním, že nejde o politickou, ale o odbornou komisi.
Výstupy ze všech komisí byly a jsou kampaňovitě propírány v médiích i mezi lidmi. K mému překvapení se však nikdy nestaly dominantním tématem volebních kampaní. Prý je třeba klidný dialog. Přesně v duchu přesvědčení autora úvahy. Proto otázku, odkud začít tuto diskusi z levicových pozic, pokládám za dávno překonanou a většinu dalších, autorem nastolených otázek považuji za zástupné.
Vztah solidarity a ekvivalence, chcete-li solidarity a spravedlnosti či zásluhovosti, jak uvádí autor, je opravdu zásadní. Ale dle mého názoru stojí mimo důchodový systém. Začít bychom museli diskusí o zásluhovosti u enormně rozdílných mezd, platů či odměn. Tam je totiž založen prvotní problém. Jsou takto rozdílné příjmy opravdu odrazem zásluh? Druhý okruh diskuse je pak potřebné vést na téma, zda důchodové pojištění nebo důchodové zabezpečení. Pojistný systém je problematický a vede po rozhodnutí ÚS před rok 1948 k stavovskému systému. Zabezpečovací systém však pracuje s nárokem na důchodové zajištění a s povinností odvádět daně jako před r. 1993. Může tedy lépe respektovat roli státu při přerozdělovacích procesech.
Této diskusi se však představitelé vysokopříjmových občanů brání a většina občanů s nízkým či průměrným příjmem se v této problematice moc nevyzná. K tomu se ještě přidává »hlad« finančního kapitálu a jeho snaha spravovat co největší díl úspor občanů na stáří, k čemuž mu naše politické elity chtějí pomoci. Jde o jakýsi novodobý prodej odpustků za stáří. Přesto vše jsem přesvědčen, že občané nemlčí a nebezpečí intuitivně vnímají. Jasná jsou stanoviska odborových svazů i důchodcovských organizací, které zastupují nemalý počet svých členů. Ty korespondují s návrhy KSČM! Názory občanů lze nalézat i ve výzkumech veřejného mínění. Dosud největší prováděla firma Factum Invenio na reprezentativním vzorku 993 občanů starších 15 let ve dnech 3. až 9. 12. 2006. Právě na tomto průzkumu lze prezentovat rozdílnost znalostí i individuálních či skupinových zájmů respondentů. V tomto spektru je sjednocování opravdu složité. Ale volat po opatrnosti před zvyšováním společenského napětí je přesně ta platforma, která neříká lidem celou pravdu, která vylučuje toto téma z volebních kampaní. Vždyť právě parlamentní demokracie je nakonec o počtech pro a proti, opomenu-li obstrukce. Tak tomu je u všech novel, u všech nových zákonů. A česká pravice nám to názorně v tomto volebním období ukázala při přijímání řady asociálních reforem i při diskusi nad důchodovou reformou v komisi vedené exministrem P. Nečasem.
Z tohoto pohledu jsem ještě asi nedozrál k pochopení obsahu termínu »moderní koncepce rovnosti«, kterou předkládá pisatel úvahy. Nalézat nějakou novou míru shody je hledání bodu, kde se nově zastavil pokles solidarity. Společenská solidarita je sice historická kategorie, ale »dohoda« o ní byla tvrdě a často i krvavě vydobyta odborovým a levicovým hnutím. Dnes jde o poněkud skrytý »boj« z opačného směru! A tu skrytost tomu dodává i zveřejněná úvaha J. Málka.
Jsem přesvědčen, že KSČM má svou koncepci postupné optimalizace důchodového systému velmi podrobně propracovanou. Stačí jen aktualizovat zadané parametry. Pracovala na tom poměrně početná pracovní skupina, odborné zázemí i zástupci KSČM v jednotlivých zmiňovaných komisích. Tímto tématem se pravidelně zaobírá výkonný výbor i ÚV KSČM. Rovněž četnost odborných stanovisek, která reagují na aktuální informace, je značná. Není naším neuměním, že jsme většinou médií ignorováni. Jde totiž o jejich účelový a stálý postoj.
Občané tak mají možnost seznámit se s podrobným analytickým materiálem i návrhy na řešení důchodové reformy prostřednictvím webu KSČM a vydané brožury. Tam, kde byl zájem stranických orgánů, byla uskutečněna na různých místech ČR přednáška s prezentací a besedou pro veřejnost, a to i na vysokých školách. Škoda, že autor úvahy nepřišel prezentovat své otázky na tato setkání, po kterých volá. Naše koncepce nestojí na vodě. Její proveditelnost propočítali nezávislí ekonomové první Bezděkovy komise. Problém je jen v tom, že nevychází vstříc bohatým, ale souzní s názory občanů. Mnoho možností k větší propagaci komunisté nemají. My totiž na obrazovce dostaneme prostor výjimečně. Já osobně (na téma důchodové reformy) jen jednou za uplynulých osm let, a to v Ekonomické inventuře na ČT24 3. května.
Kritika J. Málka nevychází ze znalosti, ale jen populisticky nastoluje řadu zdánlivě nevyjasněných otázek. Nevnímá to, co bylo na poli teoretickém i popularizačním odpracováno. Myslím, že si to dotčení nezaslouží. Nebere v úvahu skutečnosti, že postoje a návrhy KSČM jsou úmyslně upozaďovány a nezveřejňovány, aby se veřejnost nedozvěděla o jiné reálné alternativě. To jediné, s čím se mohu s autorem ztotožnit, je část výzvy v závěru jeho úvahy, abychom diskutovali a přesvědčovali. Nechápu však kladně v kontextu toho, co jsem zmínil, narážku, proč někdy přesvědčovat i sebe.
Také jsem nebyl spokojen, že se do propagační práce k objasňování našich návrhů nezapojilo více míst a funkcionářů. Osobně jsem objel Moravskoslezský kraj a uskutečnil další přednášky v Praze a dále např. v Plzeňském, Jihočeském a Karlovarském kraji. Věnuji se tomuto tématu intenzivně téměř osm let, a proto se mne i osobně dotýká kritika člověka, se kterým jsem neměl možnost se za celou tu dobu setkat a žhavé téma důchodové reformy prodiskutovat. Asi bych se úvodem otázal, proč takovéto problémy s útokem na solidaritu nemají např. různorodé sociální skupiny ve Švýcarsku.
Nejsem naivní. K jednání musí být partneři rovnoprávní, ale dnes nejde u důchodové reformy v ČR o rovnoprávné vyjednávání. Tady jde o snahu, aby se radikální levice podepsala a navždy zdiskreditovala na systémové změně důchodového systému, který v budoucnu uvrhne většinu našich občanů do chudoby. Do problémů se pak dostane i stát, ale splní se představy vyvolených a finančního kapitálu. A k tomu nechci mlčet! Společnost nestačí vykládat, ale musí se měnit. Proto je třeba občany na svou stranu získávat. Třeba přes obranu jejich zájmů.
Miroslav Opálka
