Tiskem v těchto dnech proběhla stručná, až lakonická agenturní zpráva – zemřela herečka a komunistická politička Jiřina Švorcová. Zemřel především člověk, kterému se za jeho života dostávalo pochval, bylo mu spíláno, byl na piedestálu a poznal, jak to vypadá pod ním. Vždy však měl to štěstí, že nebyl sám, měl kolem sebe stále dost lidí, kamarádů, obdivovatelů hereckého kumštu a především nenapodobitelného přednesu kvalitní - nejen, ale především české poezie.
V žádném případě není mým záměrem psát nějaký nekrolog. Nechci rozmnožovat již nyní doslova pár dnů po smrti J. Švorcové početné řady „náhlých“ obdivovatelů, fandů, znalců její tvorby….
Jiřina či Jiřinka, jak jsme měli někteří tu čest ji oslovovat si povšechný, nějaký tendenční, pro danou chvíli vhodný „ódozpěv“ nezaslouží. Nebyla žádným ideálem, nebyla bez chyb. Byla normální, naprosto normální, pracovitá, obětavá žena, mající však určitě nadprůměrné sociální a lidské cítění. Toho jsem si na ní cenil nejvíce. Chtěl bych se jen podělit o dvě malé zkušenosti, které ji charakterizují.
Někteří bývalí kolegové a kolegyně ji charakterizovali jako „člověka, co nepokazil žádnou zábavu se smyslem pro humor“. Mé prvé setkání s J. Švorcovou se datuje rokem 1995, kdy jsem v Praze nastoupil do funkce místopředsedy ÚV KSČM. Jednou z prvních akcí s mou účastí byla oslava MDŽ v Českém Krumlově. Jako hlavní host s pracovní náplní, jak jinak uměleckého přednesu, byla i Jiřinka. Dostavila se k odjezdu na čas, což bylo mému naturelu sympatické. Strašně se tehdy podivila (a přiznám se, že mě donutila k vnitřnímu úsměvu), že budu řídit sám, že jedeme bez řidiče. Ještě slyším její slova: „Tak to se mi stává snad poprvé, že si nějaký takový papaláš bude s komediantkou mačkat puky na kalhotách.“ A můj respekt a ostych byly pryč.
Cesta byla nádherná. Nejdříve jsem si vyslechl jako předpremiéru celý repertoár nachystaný pro účastnice českokrumlovské akce, kde byl dominujícím Český sen od Josefa Kainara, určitě nejoblíbenější báseň, s níž J. Švorcová obohacovala své vděčné posluchače. Ale o historii básně až později. Protože zčista jasna prohodila: „A tuhle znáš?“ a okamžitě začala perfektně imitujíce hlas výborného českého herce a legendárního „poplety“ Jaroslava Vojty vyprávět bez servítků „farářsko-košilatou“ anekdotu:
„Maruška z malé vsi u Vimperku se chtěla s Josífkem vzít a podali si tedy ohlášky a před tím se musela vyzpovídat ze svých hříchů. Protože se však styděla jít k místnímu faráři, kterého znala od dětství i z hodin náboženství, raději si zajela k mnichům do Vimperka. Zde se mnich zeptal, kolikráte že zhřešila. Třikrát, děla Maruška. Poprvé to bylo velebnosti na jaře. Krásně voněla první sena, Josífek odhalený do půli těla, já celá rozpálená z obracení sena, inu upadli jsme do něj spolu a byl první hřích. Dcero nezdárná, nebude ti odpuštěno, jaký byl tvůj další hřích. Maruška celá zděšená pokračuje – podruhé to bylo na začátku léta, brouzdali jsme lesem tu jahoda, tu malina, tu houba…najednou hubička, první, druhá, zase jsme klesli do trávy a udělali druhý hřích. Mnich zahřímal ještě více – dcero nezdárná, nebude ti odpuštěno, jaký byl tvůj třetí hřích. Maruška ještě zděšenější pokračuje – po třetí to bylo na podzim. Všude plískanice, sychravo, rodiče v kuchyni se sousedy na přástkách, když Josífek zaťukal na okénko mé komůrky. Neodolala jsem, okénko otevřela a spáchali jsme třetí hřích. Mnich přímo zařičel – dcero nezdárná, v domě rodičů, po jejich boku kradmo jsi zhřešila, nebude ti odpuštěno. Maruška celá zdrcená jde domů, rozhřešení žádné, vyděšená mnichem, svatba v nedohlednu a tu potkala pana faráře. Copak, Maruško, že jsi tak zdrcená a smutná. A tak mu sdělila, že nedostala od vimperských mnichů před svatbou potřebné rozhřešení. To napravíme, Maruško, pojď se mnou hned do zpovědnice. Maruška překonala svůj ostych a šla ke zpovědi. Opakovaly se, zkrátím opět ony tři hříchy. Po každém z nich, pan farář pronesl – dobrá jsi a poslušná dcera svých rodičů, bude ti odpuštěno. Při posledním odpuštění se Maruška zeptala a pane faráři, proč jsem u mnichů nepochodila a u vás to šlo tak snadno a lehce? To víš, Maruško, voni jsou ti vimperští mniši samí buzeranti…..“ A hnedle jsme se nabourali, jak mě pointa odrovnala a zejména podaná hlasovým zabarvením Jaroslava Vojty.
Jen chvíli, opravdu malou chvíli bylo v autě ticho, ale vzápětí mě Jiřinka, v souvislosti se svým úkolem dodat oslavám MDŽ v Č. Krumlově kulturní program, zahrnula vzpomínkami na Zdeňka Míku, dlouholetého ředitele Divadla na Vinohradech (1970 až 1988), s nímž ji pojilo i osobní přátelství a v jehož rodině nad postýlkou jejich syna v podstatě Kainarova báseň Český sen vznikala. Při přednesu této básně mi vždy běhá mráz po zádech, zejména když si představíte usínajícího synka a Kainara nad ním, jak se mu nádherné verše linou z mysli na papír:
„Spí on už spí.
Už matka smí si lehnout,
synáčka nechat
sobě napospas.
Má k hraní Velký vůz
a Malý vůz.
a Váhy,
a dá-li trochu pozor na Raka,
může si pohrát, malý,
do svítání.
Než rosa zapláče
a slípka zakdáká.
Spí, on už spí.
Už ztratil čertí růžky,
má čelo nevinné
jak Svatý kopeček.
Rozkoši mateřská! ……. aby dále pokračoval:
Taková růže,
synku české matky,
taková růže
je ten Český sen.
Kdybys ty znal,
Kdo všechno spí v něm s tebou! ……. a na sám závěr:
Však tebe chrání Sen,
jenž roste časy všemi,
vždy košatěji
a vždy krásněji,
a ty jsi v něm,
a on je v tobě skryt,
a oba jedno jste
v té české noci širé.
Spinkej, ty mámin mazlíčku.
Spi, příští bohatýre.
Jiřinka odešla spát svůj Český sen. Není v něm sama., ani my nejsme sami, byť to, co žijeme má k Českému snu hodně daleko. Budu opakovat klasika, ale přesto - šťastná to žena!
S úctou a pokorou
Vlastík Balín, Most