Nemyslím si, že existuje nejefektivnější cesta. Jde spíše o to, najít co možná nejschůdnější, kompromisní řešení z pohledu těch, co se účastní v procesu jeho tvorby, dohadovacích procedur (v politické rovině) a jeho plnění (každý z nás). Zřejmě bude panovat shoda napříč politickým spektrem, že veřejnými rozpočty získává ekonomika peníze. To je dle mého soudu hlavní zásada. Nyní jde o nastavení kritérií, jak dosáhnout jistého optima s ohledem na stát i účastníky, kteří se v rámci těchto kritérií pohybují na straně nákladové i výdajové, aby i případné „ztráty“ byly co nejméně bolestivé, resp. dále efektivně kalkulovatelné. Z dnešního pohledu je třeba ještě počítat s dopady hospodářské krize, což výchozí parametry mění a omezuje z pohledu případných ztrát a budoucích rizik. Rizikem jsou především problémy na straně příjmové. Abychom se jim vyhnuli, nebo je alespoň minimalizovali, asi by vůbec nesmělo dojít k zadlužení budoucích generací (výdaje na důchody, sociální dávky, pojištění atd.). Ale to jistě není možné! Proto je třeba dle mého soudu rozpočty stavět z pohledu podpory ekonomického růstu – investice, pobídky. Tady se není zcela možné zříci aktivní role státu. Ten by ale neměl bránit individuální, soukromé účasti podnikatelů, firem, ale i zaměstnanců. Naopak ji dostupnými ekonomickými nástroji usnadňovat. Jak? Např. dbát na zjednodušení daňového systému tak, aby byla zachována spravedlnost pro jednotlivé účastníky. Stát by měl činit opatření před potenciálními daňovými úniky, které poškozují ekonomiky slabší, ale i ty silné. Účinně zasahovat i proti těm, kteří daňové zákony porušují. Prozkoumat systém daňových úlev, výjimek a slev. Míra daňové progrese je z mého pohledu nezbytná také s ohledem na budoucí ekonomický růst a jeho zajištění i vzhledem k případným mimořádným rozpočtovým opatřením (např. problémy dopadů hospodářské krize). Úsporná opatření na straně výdajů jsou na místě, ale jde o posouzení případ od případů, napříč sociálními skupinami a výdajovými položkami v jednotlivých rozpočtových kapitolách. Z pohledu veřejných rozpočtů na úrovni jednotlivých regionů je pak na místě zvážit, že každý z nich má různou ekonomickou a sociální úroveň a tudíž i jeho zatížení musí být diferencované. Za rozumné nepovažuji přesouvat hlavní díl dopadů rozpočtových opatření tzv. na všechny příjmové skupiny, systémové opatření však nevidím ani v pouhém přerozdělování finančních prostředků. Populismus není opatření, ale jen krátkodobá kalkulace s náladami lidí. Rozpočet by měl zohledňovat finance z pohledu investic do vzdělání, pracovní síly, technologií zejména v regionech, které si žádají výrazně strukturální změny.
RSDr. Vlastimil Balín, senátor PČR Most
