Pro někoho možná podtitul neodpovídající příliš zastoupení víry, myšleno tedy v boha či jiné nadpřirozeno, v dlouhodobě sledované skladbě české společnosti. Tyto pochybovače lehce a snadno vyvedu z omylu. Vždyť, podíváme-li se podrobněji na skladbu a dění v naší společnosti, a to i v delším časovém horizontu, zjistíme, že víra zde určitě je. Ne sice v boha, ale v jakési blíže nespecifikované zbožštění „jiných autorit“ – politických stran, jejich představitelů, většinou předsedů, sportovních klubů a za ně hrajících sportovních hvězd či lídrů předních hudebních skupin nebo divadelních scén.
Prostě mít víru neznamená často v boha věřit, věřit v nějaké nadpřirozeno, klanět se k němu, přinášet mu oběti. Jde o skoro každodenní rituály jiného než církevního charakteru, které nám však nejsou rovněž dopřávány zadarmo, spíše nás stojí mnohem více než víra skutečná (i když - dojde-li naplnění zákon o majetkovém vyrovnání s církvemi, bude nás „víra boží“ každého z nás stát pěkný „majlant“, dokonce i naše děti a děti našich dětí…).
Čím více se blíží samotný akt přímé volby prezidenta ČR, tím více naše společnost podobné zbožšťování zažívá a je jím, ani ne snad tak charakterizována, jako spíše k němu cíleně směrována (manipulována).
Podobně jako úzká obec skutečně věřících je k víře vedena sluhy božími, faráři a kněžími či jinými církevními hodnostáři, tak ona společenská většina tzv. nevěřících, ateistů je směřována k politickým či životním modlám jinými sluhy. Jde o široké spektrum funkcionářů politických stran, „mediální šíbry“, tendenční politology a šéfy agentur pro výzkum veřejného mínění, managery PR agentur a firem, které zažívají v předvolebních obdobích podnikatelské žně, vpravdě novodobé „fráterníky“, přesvědčující nás často o tom, že černé je bílé a bílé je černé, zlo, že je vlastně skryté dobro pro nás.
Toto vše mě vpravdě napadá, když sleduji téměř již permanentní kampaň jednotlivých, již známých a ohlášených kandidátů pro historicky první přímou volbu prezidenta ČR. Jak a k čemu, resp. jak a ke komu se modlit, k jakému kandidátovi? Výhrou pro nás občany je jistě samotný fakt zavedení institutu přímé volby prezidenta. Leč to vše, co je s tím zatím spojeno, a vychází převážně z dílen těch „šíbrů a novodobých fráterníků“, kteří byli a jsou v podstatě proti tomuto dalšímu kroku v prosazování přímější formy demokracie v prostoru české politické kotliny, je spíše nastaveno k poškození myšlenky jakékoliv přímé volby samotné.
Souboj mezi kandidáty je pomalu a jistě zaváděn do jakoby předem dané (zadané?) šablony. Do schématu marnosti snah tzv. stranických kandidátů dokázat v této politické soutěži uspět v přímé konfrontaci s tzv. nadstranickými, nepolitickými kandidáty. Tak se skoro již „dlouhodobě“, do mediálního éteru vypouštějí „jasné“ výsledky dvou, kteří si to zřejmě rozdají v prvém kole voleb – S. Fischer a M. Zeman. Zpoza „mediálního buku“ za nimi vykukuje tradičně standardně J. Švejnar, který přitom ještě kandidaturu stále zvažuje (a zřejmě se této pocty nakonec snad ještě rozumně vzdá). S odstupem pak následují právě ti, tzv. straničtí kandidáti, kteří se popravdě řečeno snaží o dotažení dvojice na čele překvapivými (často i pro své nejbližší okolí) nápady. Kandidát ČSSD J. Dienstbier plédováním za možnost osvojování dětí homosexuálními páry, což je téma jistě k řešení, ale ne nosné právě pro takovouto kampaň. Jeho „kolega“ z ODS P. Sobotka řeší neskutečný problém koncovky ženských příjmení – ová v českém jazyce. Tahá jej za uši, když slyší při tenisu, že hraje Kvitová s Williamsovou. Když přeci proti sobě nastoupily Kvit a Williams, že? Překvapivý kandidát V. Dlouhý zase rozčeřil hladinu naší, jinak čestné a nekorupční české scény tím, že za práci studentům při shromažďování podpisů pod jeho petice k volbě prezidentem nabídl odměnu 20,- Kč za jeden podpis.
Další kandidáti z tohoto početného, dosud se rozšiřujícího „necyklistického pelotonu“ věřících ve svůj prezidentský úspěch, se zatím příliš neprojevují. Jen snad J. Bobošíková, zvaná BoBo, občas díky J. Wolfové rozčeří hladinu zprávou o úspěchu zájezdu bobobusu do té či oné vísky pro podpisy občanů, kterých je však stále méně než těch buchet, co signatáři údajně přinášejí na oltář a zda dojdou potřebného počtu 50 tisíc je ve hvězdách. O dalších jako Z. Roithové, L. Jaklovi nebo o dalších statečných občanech ČR, vizionářích prezidentského stolce zatím nic moc významného a podstatného slyšet není.
Mlčí se stále i z centrály KSČM. Kandidát bude údajně oznámen až po krajských volbách v říjnu 2012. Bude to prý kandidát - jak jinak - skutečně levicový a budeme prý zírat. Zatím všichni v hledáčku V. Filipa odmítli či odmítají. Od Bo-Bo, která šla na „volnou nohu“, přes kosmonauta V. Remka či generála M. Vacka. Tyto nepříliš šťastné úvahy jsou, což se tutlá, doslova vycizelovány návrhem z jedné moravské okresní konference KSČM, kde se soudruzi osmělili a navrhli velice slušně levicového a především zasloužilého kandidáta na pozici prezidenta ČR, člověka dlouhodobě zbožšťovaného ve stranických vodách, samotného dlouholetého předsedu KSČM - M. Grebeníčka. No, dočkejme října 2012. A pak hlavně moc nezírejme.
Zatím však KSČM pro veřejnost a zejména svou vnitřní organizační strukturu provádí úhybné manévry. Tu verbálně z úst předsedy poslaneckého klubu KSČM P. Kováčika o naznačované podpoře Zemana nebo jiného, kdo s KSČM problém volby hlavy státu „zobchoduje“ lépe a pro ni (některé) co nejvýhodněji. Nakonec i třeba ten její jediný, vlastní a levicový kandidát bude z jiného politického tábora. Zatím však s voličským elektorátem, o němž se vedení KSČM domnívá, že je jejich, může jakoby dopředu počítat M. Zeman. Taky o něj bezostyšně hraje, protože se domnívá, že by v přímém souboji ve druhém kole volby, mohly být hlasy od komunistických voličů tím jazýčkem na misce vah. Co by se však dalo v případě zvolení čekat od této, zatím dvojky pelotonu prezidentského laškování?
Očekávaná a tolik potřebná změna na Pražském hradu by se zřejmě neodehrála. Proč se lze tak domnívat? Tedy pokud v případě Zemanova zvolení nejde právě o to nic neměnit.
Lze souhlasit s hlasy, že Miloš Zeman je sice určitě v malých českých poměrech osobnost, ale je spojen s politikou opoziční smlouvy, schvaloval válku v Jugoslávii, přivedl na výsluní politiky osoby typu Stanislava Grosse atd. Konečně tyto „týpci“ se na něj lepí dále (viz senátor Dryml aj.) K dobru mu určitě nelze přičíst autorství nepublikovatelných označování novinářů i politických soupeřů aj. Prostě M. Zeman na Hradě by v podstatě žádnou změnou vůči Klausovu směřování nebyl. Zatím má sice podporu KSČM, ale ta asi odhlédla od jeho kdysi historického zamyšlení v deníku Právo, kde za strategický cíl ČSSD označil zlikvidování KSČM jako politické strany a soupeře na levici (!?). Soudruzi mu zatím promíjejí pro ně jindy nepromíjené, že vždy ctil severoatlantické vazby - podpora NATO, proatlantický kurs, arogantní chování podobné tomu Klausovu atd. atp.
Nelze se divit, že se objevila i hodnocení, že M. Zeman je jakýmsi zosobněním politických až patologických projevů: dlouhodobá kritika tzv. přeběhlíků a nyní SPOZ (Strana práv občana - Zemanovci), volá po nové politice, ale stále v podstatě parazituje na zbytcích kritizovaného stavu. Nebyl přeci nevýznamným politikem, mohl některé věci, po nichž v současnosti volá, realizovat či se o to minimálně významně zasadit.
Některá hodnocení jdou ještě dál. Soudí, že na Pražském hradu by se pokračovalo i v jakési Havlovské tradici. Respektive v jakémsi odkazu a tradicích českých panovníků, a ne nevýznamné místo by si zachovali i jejich šašci. Jen jejich tváře by se zřejmě vyměnily.
V. Klaus se snažil být odrazem první části této tradice – tradice moudrých, až přemoudřelých lidových králů Václavů na českém trůnu se šašky po svém boku. M. Zeman by tento odraz nenarušil, spíše by v něm pokračoval možná v ještě větších „šaškárnách“. Na druhé části tváře českého hradního pána pak mohl zbýt šašek největší – občan ČR. Občan, který si v osobě vládců v podstatě zvolil či zvolí vždy to, proti čemu vlastně protestuje. Po volbě sice zjišťuje, že střelil kozla a nepoučen ze sebe sama, jde a v dalších volbách volí znovu to samé v bleděmodrém. Kritizuje monarchy, odcizení moci a přitom volí jejich představitele a největší nositele právě arogance moci.
V. Klaus i M. Zeman se dovolávají lidí, „obyčejných“ občanů, ale v podstatě jimi opovrhují, až se jich štítí. Většina řadových občanů – voličů, lidí jsou pro ně póvl. Mohlo by se zdát, že otázka, jak a k čemu se modlit, je vyřešená.
Já si to nemyslím a věřím, že občan ČR uchopí nakonec institut přímé volby odpovědně a nenechá se obsadit do role šaška v podhradí. A to nejen proto, že odměna za pochybení by určitě nebyla královská.
Vlastimil Balín, jednatel OMMO Most
