V pondělí 17. ledna 2011 přinesly Novinky.cz mezi dalšími informacemi lakonické sdělení: „Známost teenagerů přes Facebook skončila vraždou - rukou čtrnáctiletého vraha zemřela o víkendu v Litvě třináctiletá dívka, s níž se pachatel seznámil přes internet. Oznámila to dnes vilniuská policejní mluvčí. Dívka z jiholitevského města Alytus navázala osudovou známost přes sociální síť Facebook. Poloobnažené tělo zavražděného děvčete policie nalezla na zastávce autobusu na vilniuském předměstí. Nezletilému pachateli, který se k činu přiznal, hrozí až desetiletý trest vězení. V Litvě, kde žije necelých 3,5 milionu lidí, komunikuje se svým okolím přes Facebook každý pátý občan. Tento pobaltský stát tak má jednu z nejrychleji rostoucích facebookových komunit na světě“.
Nejen pod dojmem této informace dozrálo mé rozhodnutí vrátit se k již jednou popisovaným výhodám, nevýhodám, dopadům a vlivům sociálních sítí na populaci, a dalo by se říci bez rozdílu věku. Dopředu říkám, že nejsem odpůrcem internetových forem kontaktů, které nabízejí sociální sítě a Facebook zejména, a to i přesto, že osobně preferuji osobní kontakt a mluvené slova, tzv. „z očí do očí“. On totiž nejen papír, ale i internet „snese mnoho“.
Kdysi jsem na webových stránkách balin.cz uvedl zamyšlení odborníka na tuto problematiku (tuším, že to byl M. Čermák…), v němž se zamýšlel vedle drog, gamblerství, alkoholu aj. nad novou formou závislosti, kterou se stále více stává komunikace přes internet a zejména přes Facebook či chat. Varoval před nadměrným využíváním této komunikace ve smyslu změny osobnosti a v této souvislosti podal charakteristiku osobností, které se na těchto sítích pohybují, využívajíce jakési pomyslné anonymity svádějící je až k vulgaritě, obhroublému jednání a jiným sociálně nežádoucím projevům a chování. Některé žel i k naplnění svých skrytých deviací jako v uvedené informaci z Novinek.cz.
Ze své vlastní zkušenosti pohybu na facebookové síti vím, že takovéto projevy chování (nemyslím samozřejmě onen krajní případ vraždy) se neprojevuje pouze u lidí tzv. z řady, ale registruji je i u renomovaných a veřejnosti známých jakou jsou např. novináři, politici z komunální, krajské i celostátní úrovně apod. Novináři se snaží nacházet zdroj informací a politici ukazují rádoby přívětivější tvář svým potencionálním voličům, staví se do „lidovější podoby“ než jakou ve skutečnosti mají. Je to patrné ze způsobu jejich zapojování se do diskusí – přejímání pseudokritických článků a informací, nastavování svých názorů tzv. na hlas lidu, sdělování toho, co lidé, resp. návštěvníci Facebooku chtějí slyšet. Celkově tak o sobě vytvářejí dojem lidovosti, dobrotivé tváře, protože tu zlou a špatnou, která občanovi znepříjemňuje jeho každodenní život, tu přeci mají jiní, jejich kolegové či političtí soupeři. Spoléhají na to, že průměrný návštěvník Facebooku se nebude zamýšlet nad tím, proč dotyčný uvádí negativa, kritizuje, vždy ví, co je špatně, ale již málo či spíše vůbec nepřichází s nějakými vlastními názory a recepty na řešení kritizovaného problému.
Přes tento apel se domnívám, že internetová komunikace a přátelství přes Facebook otevírají nové možnosti, leč jen v případě, že nebudou nahrazovat osobní živé kontakty lidí a přátel zejména a budou je spíše doplňovat v těch chvílích, kdy by měla předchozí osobní schůzka tak nějak doznít, anebo kdy osobní kontakt není z celé řady důvodů, nejčastěji časových možný. Dovedu pochopit, že doba je hektická, charakterizovaná sháněním pracovních příležitostí, financí, řešení problémů s bydlením, otázek zdravotní péče a zejména životních jistot a zázemí, v němž by se člověk cítil v bezpečí. Z těchto důvodů se pak nemusí najít čas potřebný k osobnímu, živému styku s přáteli a dalšími lidmi. Ovšem někdo si situaci až přehnaně zjednodušuje, stává se na internetové komunikaci závislý natolik, že si dokonce píše s manželem či manželkou a zvou se ke stolu, do postele, případně se nevkusně předvádějí, že v té posteli již byli apod. Jde jen o exhibicionismus, uvolnění nějakých skrývaných tužeb nebo vlastností? Myslím, že problém je hlubší a jistě si zasluhuje sledování a analýzu odborníků z oblasti psychologie, ale i dalších sociálně-společenských vědeckých disciplin.
Osobně se domnívám, že internetová komunikace má i jiný pozitivní rozměr, zejména pro lidi, kteří jsou z důvodu zdravotního či jiného třeba i osobního komunikačního handicapu odkázáni na takovouto formu „neživé, neosobní“ komunikace. Pro ně je pak díky navázaným upřímným přátelským vztahům a vazbám velice živou, osobní a potřebnou. Pomáhá jim nejen neztratit úplný kontakt se světem a s lidmi, děním za zdmi jejich obydlí, protože je poněkud „osobnější“ než standardní zpravodajské relace v televizi nebo v rozhlase. Na druhou stranu jim umožňuje „prodat“ i své vlastní, byť omezenější aktivity či schopnosti, pochlubit se s nimi, najít ocenění a mít pocit sounáležitosti s ostatními lidmi.
