Klidné a radostné prožití svátků vánočních…, a tak podobně zněla většina přání od přátel, známých, i méně známých, dokonce i neznámých lidí, které jsem celý týden dostával. K „překvapení“ od spousty bývalých „spolustraníků“ z KSČM (i těch prestižních míst jejího vedení z různých úrovní od ZO po ÚV). Zřejmě si takto ošetřili své prý svědomí. Leč to je uzavřená kapitola mého života. Nyní řeším kapitoly nové jiné a též docela povedené. „Nejlepší“ na takové činnosti je, že si ji člověk sám nevyprodukuje, ani nevymyslí.
Ne pro všechny občany, asi nejen statutárního města Mostu, jsou Vánoce svátky klidu, pohody a míru v duši. O to více se oddávají bujarému veselí z blíže nespecifikovaných „etnických“ důvodů a tradic, protože se takto chovají po většinu roku. Vánoce tedy nejsou tím důvodem. A tak již štědrovečerní dopoledne, odpoledne i dlouho do noci se z garsoniéry, která zřejmě pojala více obyvatel, než je její kapacita, ozývala hlučná hudba a hovor, či spíše chvílemi řev. Do toho dětský pláč…, no prostě „štědrovečerní chuťovka“. Člověk si říká: „Každý prožívá atmosféru Vánoc jinak, dle svých rodinných, a chcete-li „domorodých“ tradic a výchovy, tak proč neprojevit trochu tolerance…? Vždyť maje štěstí, že jsem příslušníkem majoritní společnosti, mám prý povinnost být tolerantní a mít více rozumu, třeba i za jiné. Překousl jsem to.
Ovšem ráno mě dorazilo. Vánoce pokračovaly u „neznámých sousedů“ i další tradicí. Za dveřmi se jmény na zvonku A. Demo, J. Fako a I. Faková opět přeplněná taška s odpadky všeho druhu a tentokráte tak nějak překlopená, takže odpadky se napolo válely všude kolem ní.
Odnesl jsem své pytle s vytříděným odpadem do určených kontejnerů a šel řešit problém se sousedy. Měl jsem štěstí. Z garsoniéry vyšla žena neurčitého věku s děckem. Na dotaz, zda bude odpad odnesen a kdy, jsem dostal naprosto logickou odpověď: „Já tu nebydlím?“. Zazvonil jsem proto na byt… Po chvíli otevřel chlapec cca kolem 10 až 12 roků. Stejná otázka, lepší odpověď: „Já se oblíknu a vynesu to.“
Samozřejmě se neoblékl a nikam nešel, zřejmě proto, že v garsoniéře, jak jsem shlédl zpoza dveří, v tu chvíli asi byl sám spolu s dalšími dvěma dětmi ve věku do maximálně čtyř let. Že by případ pro sociálku?
Onu garsoniéru provází zajímavá historie. Sloužila k odkládání zákonem stíhaných osob mj. údajně ve věci zničení destiček v památníku Terezín. Byla útočištěm osob prodávajících drogy a další kradené zboží. Jak je to možné? Co Policie ČR či MěP? Všichni byli mnou osobně informováni. Nic se příliš nedělo. Schovávaní nakonec zmizeli sami, možná jinam, aby orgány činné v trestním řízení nemusely reagovat na mé další podněty. Takže po kratičké odmlce slouží garsoniéra v Moskevské ulici v bloku 410 opět k pobývání „nějakých osob“. Je to asi případ jako spousta jiných – majitel pronajímá byt někomu, kdo jej pronajímá dále… Všichni vydělávají, jen slušní lidé trpí a jsou do této story zařazeni jako nechtěný kompars.
Myslím si však, že ještě chvíli tato činnost nájemníků (kdo ví, zda vůbec platí a komu nebo zda neplatí naopak někdo jim…) či nečinnost samosprávy bloku 410, správce nemovitosti SBD Krušnohor a vedení magistrátu může trvat. Ale každý příběh má svůj konec. I tento má šanci skončit, ale jen spojením slušných lidí. Snad jich je v Mostě ještě dost. Snad…
Vlastimil Balín, občan Mostu
