Vážený pane předsedající, vážená paní Kavalírová, vážení hosté, milé kolegyně, vážený kolegové. Chtělo by se říci, nebo snad přímo zvolat: „Tak přece!“ Klidně by se takto mohl jmenovat nějaký fejeton na téma, k němuž jsme dnes vyslechli informaci k současné situaci v Ústavu pro studium totalitních režimů, ale mohl by to být možná i širší literární útvar, který by pojednával o celé genezi přípravy, jeho vzniku, prvních krůčcích, prvních výstupech, ale i, a to věřím, že všichni asi chceme, i dalším směřování tohoto Ústavu na základě dikce již zde vzpomenutého zákona. Abych zůstal věren charakterizování svého vystoupení:
„Tak přece!“ Nejen mně se asi potvrzují slova, která jsem zde na toto téma, jestli mě paměť neklame, cca třikrát vyslovil. Neštěstím totiž bylo, že od počátku, kdy se chystal původně Ústav paměti národa, byla snaha jakoby vytvořit nikoli vědecké, badatelské i archivní pracoviště, ale jakýsi nestandardní státní orgán, který by v sobě zahrnoval hned několik složek orgánů činných v trestním řízení. Již v červnu 2006, a následně na 6. schůzi 6. volebního období Senátu Parlamentu ČR v červnu 2007 jsem varoval před naprosto bezprecedentním zpolitizováním celé kauzy nejen ze strany odpůrců této instituce, ale převážně předkladatelů dnes diskutovaného Ústavu. Varoval jsem před tím, aby zde vzniklo pracoviště, jemuž jeho prosazovatelé dávali do vínku podobu podavatele trestního oznámení, vyšetřovatele, žalobce, státního zástupce, soudce a nakonec snad i jakéhosi vykonavatele rozsudků, když nechci říci přímo kata. Nebyly oslyšeny připomínky a výhrady odborníků z oblasti historiků či archivářů. Dnes, aspoň já si to myslím, sklízíme, co jsme někteří ani nezasadili, protože těm, co zaseli, se zřejmě nelíbí úroda, a ani ti, co „půdu“ v Ústavu obdělávají.
Tak přece! V tom, co se strhlo po výsledku výběrového řízení na obsazení místa ředitele Ústavu, vidím jasnou paralelu na svá předchozí slova, byť, a to musím objektivně konstatovat - a zaplaťpánbůh za to - se v plné síle nepotvrdilo. Jako by se najednou zapomnělo na to, co bylo veřejným tajemstvím při prvním projednávání Výroční zprávy Ústavu za rok 2007 na 2. schůzi v 7. volebním období Senátu v prosinci 2008, a to že fungování ředitele Ústavu pana Žáčka je dost problematické. Tehdy na konkrétní dotaz, který jsem položil předsedkyni rady Ústavu, paní Kavalírové, zda se nechystá odvolání ředitele Ústavu Žáčka, jsem odpověď nedostal. Tehdy jsem se též ztotožnil s názorem kolegy Dienstbiera, že paměť StB není přece pamětí tohoto národa, ale jen velmi, velmi nešťastnou epizodou života našeho národa. Vyslovil jsem též obavu, abychom jen tak náhodou fungováním Ústavu nepostavili zmíněné složce předlistopadového období jakýsi nechtěný pomník.
Odezněla tady slova, která možná bych mohl vztáhnout na sebe, nečiním tak, ale přesto se k nim vyjádřím, že jakýmsi trnem v oku je pozice Ústavu směrem k těm, kteří ho nechtěli. O mně je dobře známo, že jsem ho nechtěl, měl jsem k němu velmi vážné výhrady, ale přesto mohu konstatovat, že mi trnem v oku prostě není. Co mi je však trnem v oku, jsou takové metody, které se kolem Ústavu plíží, a které podle mého názoru vyvolaly celou tu velmi nepříjemnou kauzu, která pozici této instituce v žádném případě nepomáhá.
Tak přece! Přesto, že metody, které byly zvoleny směrem k prosazení svého, takzvaně svého, ze strany nespokojených s výsledkem výběrového řízení na ředitele Ústavu, a měly charakter nátlaku, např. dokonce nám do výboru byl napsán i návrh usnesení, který bychom měli projednat a přijmout, zachoval si přes všechny tyto věci Výbor pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice Senátu Parlamentu ČR chladnou hlavu. A snažili jsme se postupovat dle litery zákona, byť se v podobných případech postupuje poněkud jinými a řekl bych standardnějšími postupy, konali jsme přes malý počet podpisů na petici č. 11/ 2010 za zrušení a vypsání nového výběrového řízení na post ředitele Ústavu veřejné slyšení. Bylo tady již vzpomenuto. A přijali jsme, myslím, usnesení, které většinu účastníků slyšení uspokojovalo a především bylo jasným signálem, že Senát, respektive minimálně vzpomenutý výbore se nehodlá vměšovat do výsostných kompetencí Rady Ústavu a ctí zákon 181/2007 sb. o Ústavu pro studium totalitních režimů.
Tak přece! Myslím, že nejen mně, ale i dalším bylo sympatické, že ti zaměstnanci Ústavu, a byla a je jich drtivá většina, nevystupovali takzvaně za Žáčka nebo pro Pernese, ale ve prospěch kvalitního fungování Ústavu, aby naplňoval své poslání ve studiu historie a publikační činnosti směrem k veřejnosti. Pro ty, co snad nevědí, o čem celá kauza je a jaká byla a kým řízena, bych velmi vřele doporučoval si přečíst sloupek „Poslední slovo“ v Lidových novinách, vyšel ve 14. týdnu 2010, kde členka Rady Petruška Šustrová ve stati pod názvem „Děkujeme, Moniko“ poodhalila celou kauzu, včetně toho, že… tak přece!, skončí, přes stanovisko vzpomenutého výboru Senátu Parlamentu ČR na dnešní schůzi, alespoň jako informace, což je dle mého názoru jen záminka, jak se případně snad dobrat nějakých následně zásadnějších rozhodnutí Senátu nad rámec dikce zákona 181/2007 Sb. o Ústavu.
Jsem rád, že návrh na usnesení těmto slovům plně neodpovídá, že je trošku umírněnější, ale přesto mi, milé kolegyně, vážení kolegové, dovolte dát určité doporučení, protože podle mého názoru v této chvíli, co my jako senátoři můžeme na této schůzi udělat, samozřejmě vzít informaci podanou předsedkyní Rady Ústavu paní Kavalírovou na vědomí, přijmout konstatační část, tzn. že řešení je zcela v pravomoci Rady Ústavu, jejichž členové byli zvoleni Senátem, a že dosavadní činnost Ústavu zasluhuje ocenění.
Pokud jde o výzvy, tak se obávám, že tady se záměr předkladatele nebo předkladatelů tohoto návrhu na usnesení míjí jaksi účinkem a svým obsahem, protože jestli konstatujeme v té konstatační části, že řešení je zcela v pravomoci Ústavu a bylo tady řečeno, doufám, že je to pravda, že se nechceme v žádném případě do kompetencí Rady vměšovat, tak doporučení nebo zdůrazňování toho, co je koneckonců obsahem zákona, se mi zdá trošku zbytečné nebo nadbytečné a irelevantní.
Pro ty, kteří jste si snad nepřečetli výstup z toho vzpomenutého jednání Výboru pro vzdělávání, vědu, kulturu, lidská práva a petice, tak bych tady ve stručnosti ocitoval, co jsme doporučovali my jako výbor, který k tomu byl oprávněn a kompetentní k projednání petice, k níž jsme výběrové řízení dělali. Jedná se o 116. usnesení z 13. dubna 2010.
V úvodním slovu předsedy našeho výboru, senátora Jaromíra Jermáře, odůvodnění zástupců petentů, Moniky Pajerové, zástupců Rady Ústavu, doktorkou Naděždou Kavalírovou, předsedkyní a dalších, a po vystoupení zpravodaje výboru, senátora Jana Hálka, našeho 1. místopředsedy, a po rozpravě výbor konstatoval, že:
a. jsme se seznámili s peticí č. 11/2010,
b. vyslechli si od přítomných členů Rady informaci o průběhu výběrového řízení na nového ředitele Ústavu,
c. jsme konstatovali, že řešení je v pravomoci Rady Ústavu, jejíž členové byli zvoleni Senátem Parlamentu ČR,
d. šetření výboru ve věci petice 11/2010 z 24. března 2010 bylo ukončeno.
Pak tam byla zdůrazňující část. Zdůraznili jsme důležitost poskytování ověřených autentických informací při osvětlování dějin totalitních režimů v naší zemi a v té standardní pověřovací byl pověřen předseda našeho výboru Jaromír Jermář toto usnesení předložit předsedovi našeho Senátu.
Tak přece! - bychom snad mohli mít většinově rozum, respektovat usnesení a rozhodnutí Rady Ústavu ve věci obsazení funkce ředitele Ústavu a vytvořit tím podmínky pro naplnění smyslu úvodní věty z preambule zákona a smyslu celého Ústavu, byť jsme s tím všichni nesouhlasili. Ale jenom pro oživení ta věta zní: „Ten, kdo nezná svou minulost, je odsouzen ji opakovat.“
Byť se tady říká, že opakování je matka moudrosti, já si myslím, že takovéto opakování by nechtěl zřejmě nikdo ze zde přítomných, nechtěl bych ho ani já. Bohužel se nemohu ubránit dojmu, že metody k prosazení tzv. svého, které celou tuto kauzu charakterizují a provázejí, mně tuto dobu předlistopadovou až bohužel nápadně připomínají.
Milé kolegyně, vážení kolegové. Tak přece! - budeme mít v řešení této kauzy přece jenom více selského rozumu než dosud? Děkuji vám za pozornost.
