Život člověka může být plodný a plný aktivit, a přesto informace o jeho odchodu na věčnost bývá strohá. Nejinak tomu je v dnešní agenturní zprávě na internetovém portálu Novinky.cz:
„V Praze zemřel první polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier. V pražské vinohradské nemocnici v sobotu (8. 1. 2011) ve věku 73 let zemřel po delší nemoci první polistopadový ministr zahraničí Jiří Dienstbier. Oznámila to jeho žena Jiřina Dienstbierová. Disident a novinář Dienstbier byl nyní jako nestraník senátorem za ČSSD.“
Vím, že odchod člověka, byť obecně známého, politicky a společensky aktivního, je zejména traumatem a smutkem pro nejbližší příbuzné. Přesto se tato informace dotkla i mě, a to nejen proto, že jsem měl možnost poznat senátora Jiřího Dienstbiera při práci v horní komoře českého parlamentu. Rozvážnost, všeobecný, leč hluboký rozhled a smysl pro detail, profesionální, a přeci velice lidský přístup k řešeným problémům a otázkám v Senátu PČR. Pochopení pro jiný názor, s nímž nemusel vždy souhlasit. Tak jsem viděl a poznal J. Dienstbiera.
Jsou jistě povolanější k psaní podobných textů, jež jsou drobným ohlédnutím za člověkem, jehož životní pouť se skončila. Nejbližší přátelé z disentu, spolupracovníci z ČRo, MZ ČR či ČSSD. Přesto chci těmito několika poznámkami vzdát čest a vzpomínku člověku, jehož život, jednotlivé peripetie v různých časových etapách nebyly vůbec jednoduché, a přesto dokázal zůstat člověkem. Člověkem nezahořklým, člověkem plným optimismu a životního elánu.
Chci na dvou příkladech ukázat jeho „člověčenství“. Ať silný kuřák, dokázal mít k řešení tzv. protikuřáckého zákona jiný, vstřícnější a rozumově lépe nastavený přístup, než např. dogmatický a populistický senátor J. Kubera.
Kdyby se mě někdo zeptal, zda bych nevěděl jaké bylo životní krédo J. Dienstbiera či jaký byl, zřejmě bych je vyjádřil slovy, která napsal v předmluvě sborníku ze setkání, které pod názvem Evropan Milan Kundera pořádal Výbor pro zahraniční věci, obranu a bezpečnost Senátu PČR v září 2009.
V této předmluvě J. Dienstier píše:
„Kundera připomíná v postavě Brotteauxe (Anatole France: Bohové žízní) postoj člověka, „který odmítá věřit“ v dobové iluze a fráze. Románový Brotteaux skončil pod gilotinou stejně jako skuteční royalisté, revolucionáři a mnozí falešně obvinění. Na náměstí, později pojmenovaném Náměstím svornosti, padly do koše hlavy krále Ludvíka, Marie Antoinetty, Dantona, Robespierra a stovek dalších. Dnes nám nehrozí šibenice ani koncentrační tábory . Zloba a nenávist, ideologická „poušť vážnosti“, je proto trapnou a zbabělou překážkou svornosti. Slušné lidské vztahy jsou předpokladem soudržné společnosti. Kundera svým odmítnutím „pouště bez humoru“ nabízí východisko z traumat české společnosti.“
Odešel člověk a některá traumata české společnosti určitě ještě nějaký čas zůstanou. Myslím, že právě čas a usilovná práce na sobě samých i společnosti jako celku mohou být tím nejlepším lékem na neduhy doby, které se J. Dienstbier snažil odstraňovat.
Upřímnou soustrast rodině, Senátu PČR a ČSSD. Čest jeho památce.
Vlastimil Balín, Most
