Projekt velkého seskupení států, který se v Evropě zrealizoval zřízením Evropské unie, s sebou přináší řadu problémů. Nebudu zde hodnotit nelegální přesun několika milionů imigrantů, ale podíváme se, jak je na tom Evropská unie, potažmo její jednotlivé členské země ve vztahu ke svým státním rozpočtům. Dnes je každému jasné, že nebude fungovat EU jako kompaktní celek, ale že se dále budou zvyšovat příjmové a majetkové rozdíly mezi různými skupinami obyvatel uvnitř jednotlivých států EU. K daleko větším rozdílům dochází mezi státy jako takovými, čili mezi bohatšími a chudšími zeměmi, což je zcela zásadní problém v rámci společného rozpočtu eurozóny.

Zcela jistě se neprosadí zavedení jednotné měny (eura) v rámci všech členských zemí EU. Euro má tu nevýhodu, že nemá za sebou centrální autoritu. Má jen centrální banku, ale nemá za sebou autoritu státní, nemá za sebou státní rozpočet dostatečně velký, aby se vyrovnávaly rozdílné dopady jednotné měnové politiky na různé státy eurozóny. K tomu se ještě projevují výkyvy v platebním systému eurozóny, kdy se převážně u jejích jižních států EU projevuje zadlužení k vyspělejším státům. Tak například Německo má čím dál více pohledávek, tzn., že je ve věřitelské pozici. Tyto pohledávky Německa u zemí jižní Evropy se odhadují na výši jednoho bilionu eur (www.gold.de).

V této souvislosti se operuje s pojmem státní dluh. Státní dluh tvoří souhrn závazků státu, které vznikly od státem přijatých zahraničních půjček, úvěrů od bank a z vydaných státních dluhopisů a jiných státních závazků. Portál kurzy.cz uvádí, že zahraniční dluh ČR dosáhl na konci loňského roku 169 mld. EUR a odpovídal tak 82% HDP. Je to klesající tendence, v roce 2017 činil 90% HDP. Státní dluh narůstá deficitním financováním státního rozpočtu, na které si musí stát půjčit peníze a následně pak platit věřitelům úroky. Tyto finance se označují jako obsluha státního dluhu. Ministerstvo financí zveřejňuje úrokové výdaje na obsluhu státního dluhu (www.mfcr.cz). V roce 2018 činily tyto úrokové výdaje na obsluhu státního dluhu 40,62 mld. Kč. 

Ale vraťme se zpět ke státům EU. Většina států EU totiž v dlouhodobém horizontu nedodržuje tzv. maastrichtské kritérium, které stanovuje, že hrubý konsolidovaný dluh k hrubému domácímu produktu nepřekročí hranice 60%. Reálná situace je ale taková, že např. v roce 2008 překročilo tuto hranici devět a v roce 2016 dokonce 16 členských států EU.

Dlouhodobě překračují stanovené maastrichtské kritérium státy jako Belgie, Řecko, Francie, Itálie, Rakousko a Portugalsko. Přitom více než dvojnásobné překračování 60% hranice je typické pro Itálii a Portugalsko. Nejhůře si v tomto směru vede Řecko, jehož dluh se dostal nad 180% HDP, což způsobuje nepříznivý poměr dluhu k HDP za celou EU. Unie není dlouhodobě schopna dostat se pod úroveň 80% HDP a za současné situace nelze očekávat, že se tento stav zlepší.