Merkelová odsoudila nacionalismus zemí EU a nově definovala patriotismus s akcepcí kompromisů a lobovala pro předání části státní suverenity států EU na Evropskou unii. Německá kancléřka spolu s francouzským prezidentem Macronem jsou největšími zastánci a propagátory tohoto názoru a hledají všechny možné prostředky, jak přinutit ostatní země v rámci EU, aby sdílely jejich názory a podporovaly je.

Proto také Angela Merkelová vystoupila na přednášce nadace Konrada Adenauera, která se konala minulý měsíc v Berlíně. Téma přednášky: „Parlamentalismus mezi globální a národní suverenitou.“ Zde operovala s termíny: „Patriotismus a Nacionalismus“, které si ale vykládala po svém. Uvedu zavedené a uznávané definice těchto pojmů.

Patriotismus je společensko-politický postoj vycházející z emotivního kladného a podpůrného postoje jednotlivců či skupin k „otčině“. „Otčinou“ může být oblast nebo město, obvykle se jí však míní národní stát nebo vlast, patriotismus pak lze ztotožňovat s českým výrazem vlastenectví.

Nacionalismus jsou myšlenkové tendence, ideologie a politika zdůrazňující význam národa, tedy sounáležitost skupiny lidí, kteří obvykle sdílejí společný původ, historii, jazyk, kulturu a území. Z nacionalismu vychází myšlenka národních států, na které je do značné míry založeno dnešní uspořádání států světa.

V projevu při přednášce Angela Merkelová řekla: „Buď lidi patří k těm, kteří věří, že mohou vše vyřešit a myslí jen na sebe a to je nacionalismus a jeho nejčistější forma. To ale není žádný patriotismus. Patriotismus je, když například člověk německé zájmy také porovná se zájmy ostatních a akceptuje kompromis. V našem zájmu je, abychom byly parlament, který si cení kompromis, ten parlament je vrchol demokracie a ten parlament také ví, že německé zájmy jsou zastoupeny lépe, pokud se zaujímá také o zájmy ostatních a nebere své vlastní zájmy jako absolutní.“

Německá kancléřka Angela Merkelová a francouzský prezident Emmanuel Macron chtějí řídit celou Evropskou unii a to v zájmu přijímání imigrantů a jejich následného začleňování do jednotlivých států. Ze své pozice ovlivňují statutární orgány EU tím směrem tak, aby přijaté zákony, rozhodnutí a nařízení musely být následně dodržovány ostatními zeměmi EU. Chtějí tak zabezpečit více pravomocí pro Evropskou unii.