Každým svým činem, který je v rozporu se slovními proklamacemi zavléká hnutí ANO

Sdružení pro republiku - Republikánská strana Československa Miroslava Sládka

SPR-RSČ Miroslava Sládka

Ač slovně jsou všichni kariéristé z hnutí majitele Agrofertu vlastenci a někteří z nich opět slovně dokonce odmítají přijímání přivandrovalců, jejich činy jsou v přímém rozporu s tím, co říkají. Poslední takový názorný příklad poskytl ministr obrany, komediant Martin Stropnický, když podepsal dohodu o přidružení české čtvrté brigády rychlého nasazení k velení německé obrněné divize. Jak výstižně poznamenal Martin Koller, „něco takového nemá v české historii obdoby, snad jen s dočasnou výjimkou takzvaného vládního vojska v době protektorátu a svatováclavské roty SS v roce 1945.“

I když se mohou historici přít o přesnost tohoto srovnání, především s ohledem na působení vládního vojska za protektorátu, jeho podstata odpovídá současné situaci.

Armáda vždy byla nejen podmínkou a zárukou, ale především základním vyjádřením národní suverenity. Jestliže je, byť jen malá část armády převedena pod cizí velení, ztrácí její existence opodstatnění. Svět se vyvíjí velmi rychle a o to častěji může docházet ke konfliktům, a to dokonce i mezi nejbližšími sousedy.

Zvláště dnes je Česká republika v otázce přijímání přivandrovalců a kvót se Spolkovou republikou Německo v neustálém konfliktu. Ten se může vyhrotit ne pro nějakou neústupnost politiků na obou stranách, ale třeba jen proto, že se na hranicích nahromadí několik stovek přivandrovalců, kteří nebudou chtít do naší země. Z jedné strany budou tlačit Němci a jejich ozbrojené složky, aby se jich zbavili a z druhé strany policie a armáda České republiky, aby se k nám nedostali. Pokud ani jedna strana neustoupí, dojde ke konfrontaci. Na čí stranu se potom přidá brigáda rychlého nasazení, na českou nebo na německou? Dokáží čeští vojáci neuposlechnout rozkazu německých velitelů a riskovat vojenský soud? Komu bude v takové situaci náležet jejich věrnost? Mateřské zemi, nebo vojenské subordinaci?

Jak nebezpečná může být taková situace se přesvědčili lidé v mnoha zásadních okamžicích historie. Musíme za každou cenu opakovat stejné chyby, kterých se dopouštěli naši předkové, nebo lépe předchozí generace evropských národů? Od předání velení české armády do rukou odvěkého nepřítele je již jenom nepatrný krůček k nasazení armády proti vlastnímu národu.

O použití armády může rozhodovat jenom parlament, a to již od antického Říma. Jen se schválením senátu, zastupujícího lid Říma. Po více než dvou tisících letech jsme svědky porušování zásady, kterou jistě každý občan považoval za posvátnou a nedotknutelnou.

Armáda České republiky je zřízena a financována z našich daní proto, aby bránila svoji zem proti všem útokům zvenčí, a v době míru pomáhala na území republiky při živelných pohromách. Jedině proto máme armádu, nic jiného jí nenáleží a na nic jiného ji nemůže vládnoucí garnitura použít.