Pokud jde o první oblast, poslanci novelám vytýkají, že umožňují rozdělování zdravotní péče nikoli podle toho, jak je medicínsky účinná, tedy jak pomáhá pacientům při záchranně jejich života či při ochraně jejich zdraví a léčení nemocí, ale podle toho, kolik tato péče stojí. Zákon přitom neobsahuje žádná kritéria, podle nichž by bylo možno jednoznačně rozlišit, která zdravotní péče je „nadstandardní“ a která nikoli. Paradoxně tedy může být zákonná podmínka „účelného a hospodárného vynakládání zdrojů veřejného zdravotního pojištění“, rozlišující tyto dva druhy zdravotní péče, vykládána tak, že „drahá“ péče nebude občanům plně hrazena a budou si ji muset sami přímo doplácet, zatímco pouze „laciná“ péče bude péčí poskytovanou plně z prostředků veřejného pojištění.

Poslanci ČSSD považují napadenou právní úpravu za diskriminační, neboť přístup k „ekonomicky náročnější variantě“ zdravotní péče nebude pro pojištěnce zajištěn v závislosti na potřebě čerpání takové zdravotní péče s ohledem na jeho zdravotní stav, ale pouze vzhledem k tomu, zda bude ochoten, popř. vůbec schopen cenu této zdravotní péče zaplatit. Uplatnění ústavního práva každého na ochranu zdraví a práva občanů na bezplatnou zdravotní péči na základě veřejného pojištění tak bude podmíněno především dostatečnými finančními zdroji pacienta, takže tato práva nebudou zaručena všem (resp. všem občanům) bez rozdílu jejich majetku. Vytváří se tak reálně dvojí zdravotnictví – pro ty, co mají jen na „základní variantu“ a pro ty movitější, co si mohou dovolit připlatit si.

Poslanci ČSSD v této otázce poukazují na nález pléna Ústavního soudu z r. 2003, v němž se uvádí: „Z ústavních i zákonných principů nelze tuto péči dělit na jakousi základní, „levnější“ ale méně vhodnou a méně účinnou, a na nadstandardní, „dražší“, ale vhodnější a účinnější. Rozdíl mezi standardní a nadstandardní péčí nesmí spočívat v rozdílech ve vhodnosti a účinnosti léčby. Zákon neupravuje, jakou zdravotní péči může lékař, resp. zdravotnické zařízení poskytovat, ale jakou musí v obecném zájmu poskytovat, aby všichni pojištěnci měli stejnou měrou nárok na taková ošetření a léčby, jež odpovídají objektivně zjištěným potřebám a požadavkům náležité úrovně a lékařské etiky. Vývojová orientace zdravotnictví, podložená zákony, je tedy založena nikoli na přesunu „lepších“ úkonů zdravotní péče z bezplatné péče do sféry pojištěnci přímo hrazené, ale naopak ve směru zlepšování úkonů poskytovaných bezplatně z veřejného zdravotního pojištění.“

Určení veškerých podmínek, na jejichž základě bude teprve možno zjistit, zda je určitý druh, způsob a rozsah zdravotní péče její variantou „základní“ nebo již „ekonomicky náročnější“ platný zákon ponechává – rovněž protiústavně – zcela na úvaze ministra zdravotnictví, který je oprávněn tak učinit vydáním své vyhlášky. Podobnou úpravu přitom již Ústavní soud zrušil v r. 1996.

Druhou oblastí, jejíž ústavnost poslanci ČSSD zpochybňují, je výrazné zvýšení denního poplatku za ústavní léčbu v nemocnici, odborném léčebném ústavu nebo v lázních. Částka 40 Kč, o kterou se zvýší dosavadní poplatek za každý den poskytování lůžkové péče, rozhodně není částkou zanedbatelnou. Jistě se nedotkne toho, kdo na golfovém hřišti dostal ránu míčkem do hlavy, a potom musel být tři dny v nemocnici. Jistě se ale dotkne např. důchodců, kteří měli třeba mrtvici (už mimo golfové hřiště), a budou v nemocnici celé týdny či měsíce. Přitom na tento regulační poplatek se nevztahuje žádný ochranný limit a musí ho hradit např. i děti mladší 18 let (resp. za ně jejich zákonní zástupci) nebo třeba osoby zdravotně postižené. Poslanci ČSSD mají za to, že zejména vůči těmto skupinám občanů, jakož i vůči lidem s nízkými příjmy vůbec představuje tak vysoký poplatek vybíraný za těchto podmínek bariéru bránící těmto osobám v rovném přístupu ke zdravotní péči hrazené z veřejného pojištění.

Třetí napadenou změnou jsou oprávnění zdravotních pojišťoven ukládat všem poskytovatelům zdravotních služeb pokuty až do jednoho milionu Kč za porušení nejrůznějších zákonem stanovených povinností. Návrh poslanců navrhuje zrušit všechna tato sankční oprávnění pojišťoven, neboť se vymykají zásadě rovného postavení poskytovatele (zdravotnického zařízení) a zdravotní pojišťovny v jejich vzájemných vztazích. Zdravotní pojišťovny totiž nejsou zdravotnickým zařízením nadřízeny a nejsou ani orgány veřejné moci. Zdravotní pojišťovny vstupují do vztahů se zdravotnickými zařízeními na základě smluv o úhradě zdravotní péče. Je tedy porušením ústavního principu rovnosti, aby zákon jedné straně soukromoprávního vztahu přiznával právo ukládat sankce straně druhé. Přitom podle zákona mohou zdravotní pojišťovny ukládat zdravotnickým zařízením pokuty i opakovaně, což může mít pro tyto poskytovatele zdravotní péče až likvidační důsledky, a to zejména v případech, kdy uložení takové pokuty ze zákona zakládá důvod pro okamžité ukončení smlouvy s pojišťovnou. Zdravotní pojišťovna tak může vystupovat jako „soudce ve své vlastní věci“.

Poslanci ČSSD předloží Ústavnímu soudu do konce letošního roku ještě další návrh, v němž budou navrhovat zrušení rovněž některých ustanovení z druhé letošní fáze tzv. zdravotnické reformy, která jsou obsažena v novém zákoně o zdravotních službách. Půjde v něm mj. o povinnost nové registrace zdravotnických zařízení a o vytvoření Národního registru zdravotnických pracovníků.

Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD