Je třeba jasně uvést – a jsem přesvědčen, že si to uvědomuje i „proevropský“ ministr obrany – že v našem případě se bohužel jedná o dlouhodobé odstoupení ČR z evropského týmu, kdy jsme dobrovolně odešli ze hřiště a mlčky sedíme na lavičce náhradníků, přitom někdy i fandíme soupeřům nebo máme škodolibou radost, když to našemu týmu zrovna nejde. Podle kursu současné vlády bychom tak byli ochotni v případě rozdělení družstva na několik týmů předstírat úsilí někde v „béčkové“ rezervě.
Alexandr Vondra si protiřečí v samotném používání bonmotu o zaměňování cíle a nástroje. Ano, samotná integrace není cílem evropského projektu, ale k dosažení jeho cílů je nejlepším a zcela jistě nejefektivnějším nástrojem. Naopak, naše nynější krize naléhavě ukazuje, že pouze hlubší evropská integrace je prostředkem (chce-li autor, tedy nástrojem) k jejímu překonání.
Pane ministře Vondro, většina členských zemí toto možná pozdě, ale přece pochopila!
Je přirozeně nutné diskutovat o formě a obsahu potřebných kroků a demokratičnosti při jejich přijímání. To nikdo nevylučuje, ba se po tom volá! Ale s výjimkou Velké Británie a jejích specifik žádná země apriorně návrhy o těsnější fiskální spolupráci vzešlé ze summitu, apriorně neodmítla. A toto je potřeba si jasně uvědomit!
Ministr obrany dále poukazuje na faktickou existenci vícerychlostní Evropy v podobě EMU, Schengenu, výjimek z Charty základních práv. Připouští sice, že v případě EMU se všechny členské státy při vstupu do EU zavázaly společnou měnu v budoucnu přijmout, ale zároveň říká, že „euro neznamená EU“. Taková pokroucená logika by však znamenala, že žádná společná politika, byť k ní zatím nepřistoupily všechny členské země, „není totéž co EU“. Zde se tedy nabízí jasná otázka: Co to tedy je jiného, pokud se to provádí v rámci Unie, než politiky a aktivity EU?
V případě zemí stojících mimo Schengen nebo Chartu se vždy jedná o menšinu zemí nebo skutečné výjimky mající ke svému postoji specifické důvody. Ale co je nejpodstatnější: ty členské státy, které se z nějakých důvodů rozhodly zatím nepřistoupit k určitému projektu nebo společné politice, to zatím nijak výrazně neoslabuje v jejich pozicích uvnitř EU (VB, Švédsko,Dánsko).
Jak ale ukázal poslední summit, i Velká Británie, která stojí vždy poněkud stranou, může mít s tímto postojem nadále velké politické a ekonomické problémy. To jasně dokazuje i tamní aktuální vnitropolitická debata.
A co teprve pozice takové země velikosti ČR? V síle evropské pozice nejsme přirozeně Velkou Británií, ale ani Švédskem, ba ani Dánskem. Jsem přesvědčen o tom, že musíme spoléhat na vzájemnou odpovědnost a solidaritu mezi partnery, což je smyslem evropského sjednocování. A právě na tom se odráží nepochopení, nechuť a přímé odmítání těsnější evropské spolupráce, jak ji dlouhodobě předvádí ODS, a to i ústy ministra Vondry ve zmíněném článku. Autor tento postoj krystalicky vyjadřuje, když říká, že „by bylo naivní se teď vzdát fiskální suverenity a zavázat se k solidaritě vůči druhým, když sami neznáme protihodnotu. .musíme správně nastavit naši cenu… .“ Vlastně cynicky otevřeně vyjadřuje sobecký postoj země, která na jedné straně pobírá evropské dotace a na straně druhé odmítá , byť symbolicky, přispět, když hoří společný dům.
Domnívám se, že pokud budeme takto dále vyčkávat v hledišti v trvalém time-outu na vývoj hry na hřišti, už se do hry nemusíme dostat, protože jsme dobrovolně vypadli ze základní sestavy do pozice náhradníků, odkud už je při našem pasivním přístupu cesta jen do role diváka v hledišti. S takovou rolí pro naši zemi, kterou se zřejmě ministr obrany Vondra a ODS vůbec neváhá přijmout, ovšem ČSSD zásadně nesouhlasí. Jde zcela jednoznačně proti našim národním i ekonomickým zájmům.
Lubomír Zaorálek, místopředseda ČSSD a stínový ministr zahraničí