Koaliční poslanci se ale s tímto „válcováním“ opozice zdaleka nespokojili. Nejenže následně omezili délku a počet vystoupení jednotlivých poslanců tak, aby každý poslanec mohl vystoupit nejvýše dvakrát po deseti minutách, ale navíc sloučili rozpravu k celkem čtrnácti vládním návrhům zákonů, aby docílili toho, že se - podle jejich výkladu - toto omezení vystupování poslanců vztahuje na celou sloučenou rozpravu. Poslanec by tak ke každému návrhu zákona mohl mluvit v průměru necelou minutu a půl.
Je zjevné, že se vládní koalice svým nedávným dvojitým debaklem u Ústavního soudu nepoučila. Opět svým postupem popírá základní principy demokratického zákonodárného procesu, zejména právo opoziční menšiny vyjádřit v otevřené rozpravě svůj názor a projevit legitimní odpor proti záměrům většiny.
ČSSD proto připomíná závěry vyslovené v letošním
nálezu Ústavního soudu, jímž byl zrušen zákon o úsporných opatřeních
v působnosti MPSV (viz body 72 až 75 nálezu):
„Ačkoliv zmíněný princip většinového rozhodování (čl. 6 Ústavy ČR) patří mezi základní definiční znaky demokracie a demokratického rozhodování a většina vlád parlamentních demokracií je odkázána právě na podporu (důvěru) parlamentní většiny, složené ze zástupců jedné či více politických stran zastoupených v Parlamentu, není Parlament orgánem této většiny, nýbrž je založen na svobodném výkonu mandátu všech svých členů, na jejich rovnosti, neboť všichni jsou reprezentanty lidu, dále na svobodě projevu všech a na svobodě parlamentní rozpravy (čl. 15, čl. 23 odst. 3, čl. 26 a čl. 27 odst. 2 Ústavy ČR), a to bez ohledu na to, k jaké politické frakci či k názorovému proudu jednotliví členové Parlamentu náleží. Zástupcům parlamentní opozice, která bývá složena ze zástupců politických stran zastoupených v Parlamentu, na výkonu vládní moci se však přímo nepodílejících a co do počtu zpravidla se ocitajících v početní menšině, musí být s ohledem na ústavně garantovaný princip ochrany menšin (viz shora) umožněn v rámci legislativních procedur nerušený výkon jejich ústavně garantovaných práv a nesmí jim být libovolně znemožňováno plnit výše zmíněné, pro demokracii nezastupitelné funkce parlamentní opozice.
Mezi nejzákladnější práva parlamentní opozice anebo jejích jednotlivých členů, která by měla být v demokratickém právním státě ústavně garantovaná, lze zařadit zejména práva zaručující parlamentní menšině účast na parlamentních procedurách; práva umožňující parlamentní opozici výkon dozoru a kontrolu vládnoucí většiny i vlády samotné. Dále se jedná o práva umožňující parlamentní opozici blokovat či oddalovat rozhodnutí přijímaná většinou, jakož i o práva umožňující opozici domáhat se ústavního přezkumu většinou přijatých rozhodnutí (zákonů), a konečně jde v neposlední řadě i o práva chránící parlamentní opozici i její jednotlivé členy před pronásledováním a zvůlí ze strany většiny. Míra (hloubka) a úroveň úpravy zmíněných práv parlamentní opozice v daném systému, jakož i šíře prostoru, v němž je parlamentní opozici umožněno plnit její nezastupitelné funkce, jsou nejen známkou úrovně politické a parlamentní kultury dané společnosti, nýbrž vyjadřují i stupeň demokratičnosti daného politického systému. Jednou z nezbytných podmínek dostatečné právní úpravy zmíněných práv a oprávnění parlamentní opozice či menšin by měl být v každém případě požadavek, aby tato práva byla upravena tak, že vládnoucí většině znemožní rušit je či je zásadním způsobem měnit pouze na základě vlastního uvážení anebo jí alespoň zabrání v tom, aby tak činila bez dostatečného časového odstupu od nástupu k moci.
Za pomoci ústavně konformní interpretace jednotlivých ustanovení jednacích řádů ve světle výše zmíněných požadavků vyvěrajících z aplikace principů, které musí ovládat řádný legislativní proces, lze i z aktuální podoby jednacích řádů obou komor seznat, že jejich účelem je tato práva garantovat. Formálně tak poskytují dostatečnou právní oporu pro jejich výkon, a tak umožňují i naplňování funkcí opozice jako takové.
Jak již bylo výše konstatováno, za náležitý lze považovat jen takový legislativní proces, který umožňuje racionální diskurs, slyšení stran a otevřenou diskusi mezi zastánci konkurenčních názorů, včetně názorů menšinových, podpořených možností aktivní participace účastníků v jeho průběhu (…). Proto je třeba vymezit a konkretizovat výše předestřená práva parlamentní opozice, která garantují parlamentní menšině aktivní i pasivní účast v parlamentních procedurách. To proto, že jejich garance a realizace jsou jednou z nezbytných podmínek naplnění požadavků kladených na řádný a férový demokratický legislativní proces. Citovaná rezoluce Parlamentního shromáždění Rady Evropy zahrnuje do okruhu těch práv parlamentní opozice, která se pojí s její účastí na legislativních procedurách, kromě garance její prosté účasti v parlamentním projednání spojené s možností hlasovat i právo aktivně vystoupit v rozpravě a vyjádřit se k projednávanému bodu či interpelovat zúčastěného člena vlády, dále i garanci možnosti ovlivnit samotnou projednávanou agendu (pořad) následující parlamentní schůze, která by tak neměla být pouze v rukou vládnoucí většiny, včetně možnosti vyvolat mimořádné schůze, docílit zařazení nového bodu na pořad jednání, či naopak možnosti její blokace nebo oddálení projednávání určitého bodu programu cestou tzv. obstrukcí. (…) V neposlední řadě je nutné do tohoto okruhu zařadit i právo opozice aktivně participovat na zásadních politických a organizačních rozhodnutích dané parlamentní komory.“
Z výše uvedených ústavních norem a principů vyplývá požadavek ústavně konformní interpretace zákona o jednacím řádu Poslanecké sněmovny, tedy takového výkladu, který umožní a ochrání svobodnou soutěž politických sil a práva menšiny, resp. práva opozice.Účelem ustanovení § 54 odst. 8 jednacího řádu Sněmovny, které umožňuje sloučení rozpravy k více bodům pořadu schůze, nepochybně není omezení práv parlamentní opozice, ale efektivita při projednávání jednotlivých bodů, které spolu věcně úzce souvisejí. Vládní koalice však sloučila rozpravu ke zcela nesouvisejícím návrhům zákonů, které se týkají oblastí zdravotnictví, daní, sociálních dávek, zaměstnanosti a bezpečnosti. Proto usnesla-li se Sněmovna na omezení řečnické doby a na maximálním počtu vystoupení poslance a současně na takovémto sloučení rozpravy, pak podle ČSSD nemůže předsedající postupovat tak, aby nepřipustil více než dvě desetiminutová vystoupení téhož poslance v rámci „sloučené“ rozpravy, pokud se tato vystoupení týkají různých (původně samostatných) a věcně nesouvisejících bodů, resp. různých věcí (materií) obsažených v jednotlivých předlohách. Tomu odpovídá i jazykový výklad ustanovení § 59 odst. 1 a 2 jednacího řádu, z něhož vyplývá, že časové omezení řečnické doby se vztahuje „k projednávanému bodu“, a nikoli ke sloučené rozpravě a že omezení počtu vystoupení se týká „téže věci“, a nikoli sloučené rozpravy.
Pokud vládní koalice ani tentokrát nepřipustí svobodnou a
otevřenou parlamentní rozpravu o jejích uskutečňovaných zásadních opatřeních,
majících dopady na všechny naše občany, nezbude poslancům ČSSD, než způsob
přijetí všech takto schválených zákonů podrobit opět testu ústavnosti před
Ústavním soudem.
Bohuslav Sobotka, předseda ČSSD
