Jedna mikina a dva režiséři zastíní medaile pro mrtvé vojáky, umučené kněze a další mnohé významné osobnosti. Pro řadu lidí je zajímavější útočit na prezidenta Miloše Zemana místo toho, aby se zabývali celkem. Někomu se nemusí umělci typu Filipa Renče líbit, někomu se nemusí líbit jeho reakce na čin dalšího režiséra Jana Němce a protestní vrácení medaile, ale měli bychom především respektovat rozhodnutí těch ostatních. Tedy za sebe říkám, že respektuji prezidentův výběr, respektuji i Němcovo gesto a i když se mi nelíbí, tak beru na vědomí i poněkud povýšeneckou reakci Renče na jeho světově o hodně proslulejšího staršího kolegu. A rád vnímám následnou Renčovu omluvu za neuváženost a prudkost s jakou reagoval.
Když to zjednoduším na případ medaile: Lze trávit dlouhé hodiny hovorem „zaslouží versus nezaslouží“. Když to někoho baví, dobrá. Ale jaký to má smysl? Ve skutečnosti zůstává jediný – je to způsob, jak zpochybňovat dnes již dosti dávné vítězství Miloše Zemana v prezidentské volbě, zpochybnit jeho legitimitu a oznámkovat volbu jako „fatální chybu většiny“. Ve skutečnosti nejde o to, jestli je medaile tomu nebo onomu člověku udělená „správně“ nebo „spravedlivě“ či zda se na někoho „nezapomnělo“. Jde o to, že pro tyto lidi má být prezidentem Karel Schwarzenberg, nikoliv Miloš Zeman.
Letět ze státní návštěvy firemním tryskáčem je dejme tomu neobvyklé, možná to není šikovné, třeba je to z nějakého pohledu politická chyba, ale znovu – no a? To si někdo opravdu myslí, že jeden let znamená zaprodanost prezidenta investičním skupinám? Nesmysl. Ve skutečnosti platí, že kdyby prezident zaprodán byl, vyhnul by se takovému letu mílovým obloukem a nikdy by na takovou cestu nepřistoupil. „Tryskačová aféra“ je stejný zástupný problém, jako medaile pro Renče. Možná je to pro některé lidi nepřijatelné. Nu, tak ať to nepřijímají, ale nemá smysl kolem toho celé dny a týdny mudrovat.
Podstatnější je ale diskuse o přístupu k Číně a lidským právům obecně. Kdyby nebyla vedena demagogicky, šlo by o otázku opravdu podstatnou a hodnou pozornosti.
Návštěva Miloše Zemana v Číně bude jednoho dne vzpomínána jako podstatný okamžik v rozvoji vzájemných obchodních vztahů. Mnohým však připadá jako naprosto zásadní obrat v zahraniční politice a ústup od otázky lidských práv. Neřekl bych, že věc stojí až takto jednoznačně. Prezident během čínské cesty neudělal žádné disidentské gesto, to je fakt. Několikrát zdůraznil, že tam není od toho, aby komentoval vnitřní věci Číny, ještě než odcestoval, tak dal najevo, že Čína je podle něj jedna, tedy včetně Tibetu, Hongkongu a Tchaj-wanu.
Ale to je politika, kterou vůči Číně vyznává řada evropských zemí a konec konců také Spojené státy. Například Německo i USA se zaměřují spíše na řešení jednotlivých problémů, například humanitárních, nebo na otázky věznění konkrétních lidí a pak v této věci cíleně intervenují. Málokdy, opravdu pouze málokdy, je od nich slyšet nějaká obecná pravda a poučující kázání. Tyto státy veřejně i více méně skrytě financují řadu aktivit podporujících demokratické síly, ale nepotřebují stát na náměstí a skandovat.
Jsem přesvědčen o tom, že mnoho z kritiků, kteří se do prezidenta s takovou vervou pouštějí a kteří ho obviňují ze zrady svobody, ví velmi dobře, že změna politiky vycházející z Hradu je pragmatická a povede k lepším výsledkům, než jakýkoliv jiný postup. A to k lepším výsledkům nejen pro Českou republiku, ale i pro Čínu a Číňany. Přesto dělají z komára velblouda a snaží se podlomit legitimitu prezidenta neustálým opakováním stále stejné mantry: Je to nepřijatelné! Jenže ono to není nepřijatelné, není to ani bezzásadové, nevděčné nebo prašivé.
Takové výpady se netýkají jenom kroků hlavy státu. Máme hospody, kavárny i instituty (a také redakce) plné nekonečně moudrých Češek a Čechů, kteří by všechno dělali lépe, zásadověji, naprosto dokonale a nekonečně kvalitněji. Všichni "už tenkrát věděli, že..." a všem je jasné, že "musíme udělat toto..." Někteří by zavřeli všechny komunisty, jiní Kalouska (až zčerná) a knížete, další Zemana nebo Klause, pro některé se Havel neměl nikdy narodit... Je frustrující žít v zemi, kde jsou samí Churchillové, Thatcherové, Reagenové nebo alespoň Clintonové či Kennedyové - jenom kýmsi záhadně držení v těch hospodách, kavárnách a institutech.
Dokud tato armáda geniálních spoluobčanů nepovstane a neudělá tady pořádek, do té doby je lepší pro svobodu něco třeba malého udělat, než o ní plamenně hovořit.
