Pokrokem vědy a technologii postupně lidstvo zvládlo i vůbec nejčistší způsob výroby energie, a to přímou přeměnou slunečního záření na elektřinu. Též nové větrné elektrárny se notně liší od těch starých větrných mlýnů, a to nejen konstrukcí, ale především mnohem vyšším výkonem. Dalším společným jmenovatele těchto bezemisních zdrojů energie je jejich nízká stabilita. Prostě vítr nefouká stále a slunečná a jasná obloha není minimálně v noci. Jenomže i s tímto problémem si umí moderní technologie poradit. Krátkodobé výkyvy lze velice efektivně řešit již dostupnými akumulátory, no a ty dlouhodobé, sezonní výkyvy lze řešit syntetickou výrobou vodíku z vody a jeho následných derivátů ve formě syntetického metanu či čpavku. Metan je totiž mnohem snáze skladovatelný, a nakonec i transportovatelný.
Škarohlídi budou namítat, že je to moc drahé, tedy, že to bude znamenat vynaložit mnoho práce a úsilí, a přece jenom levnější je pálit dál uhlí a riskovat výbuch jádra a ušetřený čas práce strávit v teple u televizoru nebo na pláži v nějakém letovisku. Z pohledu jedné generace to je snad i pochopitelné, ale z pohledu lidstva myslícího na své potomky a potomky svých potomků je to neetické až hříšné, a to tím spíše, že se ukazuje, že výroba energie v obnovitelných zdrojích a její skladování je ve skutečnosti mnohem levnější než pálení uhlí, či štěpení jádra s následným odstraňováním dopadů na společnost, přírodu a planetu.
Pokusím se ukázat ekonomické srovnání jádra a fotovoltaiky. Jak je známo z předběžných kalkulací, tak cena jaderného reaktoru se odhaduje na 250 miliard Kč za 1 000 MW. Při desetileté výstavbě a úrokové míře 7 % bude však cena peněžních zdrojů tvořit dalších 250 miliard Kč. 1 000 MW blok tedy vyjde v konečném součtu na cca 500 miliard, a to jenom v případě, že se výstavba neprodraží a neprodlouží, k čemuž zatím v Evropě ještě nedošlo. Tento blok vyrobí ročně cca 8 terawatthodin elektřiny. 1 MW instalovaného výkonu ve fotovoltaice vyjde na cca 20 milionů Kč. Cena financování je zanedbatelná, neboť takovou elektrárnu lze postavit během 1 roku. 1 MW instalovaného výkonu FVE vyrobí cca 1 GWh elektrické energie za rok. 8 GW instalovaného výkonu FVE vyrobí tedy cca 8 terawatthodin elektrické energie, tedy stejně jako jaderný blok, a výstavba těchto FVE vyjde na 8000*20=160 miliard Kč.
Tedy výstavba fotovoltaických elektráren je cca 3x levnější než výstavba jaderných elektráren. Navíc provozní náklady jsou oproti jaderným elektrárnám zanedbatelné. Jediné, co je třeba vyřešit, je akumulace elektřiny pro rozdíl mezi zimou a létem. Elektrolyzéry na výrobu vodíku vyjdou cca v ceně 1 500 Euro/kW instalovaného výkonu. Pro vykrytí spotřeby v zimě jinak vykrývané výše uvedeným jaderným zdrojem stačí cca 1,5 GW instalovaného výkonu elektrolyzérů v ceně 56 miliard Kč. Bateriové úložiště pro vykrytí rozdílu noci a dne vyjde cca 450 eur/kWh instalované akumulace energie. Pro náhradu 1 000 MW jaderného zdroje bude třeba 8 000 MWh bateriových úložišť, což je dalších cca 90 miliard Kč. V sumě tedy náhrada jaderného zdroje 1 000 MW vyjde na 306 miliard Kč, což je o cca 2/5 levnější než výstavba atomové elektrárny o výkonu 1 GW. Síť bude navíc perfektně stabilizovaná přes baterie a další velká úspora bude v provozních nákladech.
To, co bude nutno změnit, je celá koncepce energetiky. Výrobu a skladování vodíku, či syntetického metanu či čpavku lze na rozdíl od jaderných elektráren rozdělit do mnoha drobných celků a výkonů od 10 kW do 10 MW. Tyto drobné celky lze lokalizovat přímo v místě spotřeby, tedy u jednotlivých závodů a obcí či měst. K přeměně vodíku na elektrickou energii pak lze využívat kogenerační jednotky pro společnou výrobu elektřiny a tepla, a tedy v zimních měsících výrazně zvýšit celkovou účinnost těchto zdrojů. Zároveň tím budou značně sníženy ztráty přenosem elektřiny na velké vzdálenosti od centrálních zdrojů, jakými jsou jaderné elektrárny.
Existuje však ještě jedna podstatná změna, která čeká společnost. Tou je změna vlastnické struktury, a tedy celého trhu ve výrobě elektřiny. Dosud totiž velké centrální elektrárny či těžební společnosti mohly vlastnit a provozovat pouze mamutí koncerny, velice často s monopolním či dominantním postavením na trhu. Jistě každý zná mamuty jako je ČEZ, EGD, Gazprom a další. Tyto monopoly napojené často na státní struktury měly a mají dosud výsadní postavení ve výrobě a rozvodu energií všeho druhu. Je jen logické, že se přirozeně brání ztráty této dominance ve prospěch drobného a středního kapitálu a tato jejich obrana prostřednictvím sdělovacích prostředků ovlivňuje veřejné mínění a vzbuzuje obavu z nových technologií. Technologický vývoj je však neúprosný. Poznání lidstva nelze zastavit a pravda nakonec vždy zvítězí. K tomu je však potřeba, aby se především drobní a střední podnikatelé spojili a vytvořily patřičný tlak na státní aparát a předložili obyvatelstvu alternativní pohled na budoucnost energetiky.
Ing. Martin Lang
podnikatel v energetice
organizovaný sympatizant Soukromníků
