Vlády některých členských států EU (Německo, Rakousko, ...) jdou ale ještě dále, a kromě likvidace zdrojů založených na spalování fosilních paliv nepřipouštějí ani rozvoj nejperspektivnějších a v principu velmi „čistých“ zdrojů založených na využití energie atomového jádra. Korunu této schizofrenní situaci pak nasadila současná ukrajinská krize, která v plné nahotě odhalila závislost velké části Evropy na dodávkách ruského zemního plynu považovaného ekologistickými politiky za relativně „čisté“ energetické medium.

Jak je na tom z tohoto hlediska Česká republika? Je třeba konstatovat, že velmi dobře. Struktura našich elektroenergetických zdrojů je dobře vyvážená a současná ukrajinská krize ji zásadním způsobem neohrožuje. Velkou část elektrické energie získáváme z atomového jádra. Uhelné elektrárny se sice postupně utlumují, jsou však dostatečně ekologizovány, a proto není nutno s tímto útlumem příliš spěchat.

Nezanedbatelný je i podíl obnovitelných elektroenergetických zdrojů tvořený elektrárnami vodními, větrnými a fotovoltaickými. Zemní plyn, který se nyní stal „ohroženou“ strategickou surovinou, česká elektroenergetika téměř nevyužívá (zcela odlišná situace je v teplárenství). Elektrickou energii vyrábíme v dostatečném množství a velmi efektivně, její nákladová cena je zlomkem ceny, kterou platí koncový zákazník.

Cena

Je tudíž zcela legitimní ptát se, proč je elektrická energie v České republice relativně drahá a proč její cena v posledních měsících dále výrazně roste. Příčinou je naše zapojení do evropského elektroenergetického trhu. České zdroje dodávají levně vyrobenou elektrickou energii na evropskou „burzu“, odkud ji naši distributoři za mnohem vyšší ceny opět nakupují. Tato „burza“ nemá s principy volného trhu nic společného. Kupující zde nejen doplácejí na nevhodnou strukturu energetických zdrojů v některých zemích (např. v Německu), ale především jsou nuceni financovat iracionální obchodování s tzv. emisními povolenkami. Tato činnost silně připomíná prodej odpustků ve středověké katolické církvi.

V této situaci by měla zasáhnout naše vláda a chránit „peněženky“ českých občanů. V uplynulých měsících k tomu měla několik příležitostí, neučinila však vůbec nic. Minimálním krokem by byla podpora velmi umírněného a proevropsky konformního návrhu na reformu výše uvedeného elektroenergetického trhu, který podala skupina členských států EU (Francie, Itálie, Španělsko, ...). Silnější by pak byla podpora Polska v okamžiku, kdy pohrozilo odchodem z tohoto systému. Česká republika by si takový krok mohla dovolit, pro rozlehlé Polsko se zastaralou strukturou elektroenergetických zdrojů by byl zřejmě velmi riskantní.

Závislost na Rusku

V současné době vede většina evropských států ekonomickou válku s Ruskem, jejíž součástí je i usilovná snaha zbavit se závislosti na importu jakýchkoli strategických komodit z této země. Na této ekonomické válce se iniciativně podílí i Česká republika. Jak již bylo zmíněno, strategickou surovinou číslo jedna je v této souvislosti zemní plyn. Ten je životně důležitý pro české teplárenství, jeho význam pro elektroenergetiku je však zanedbatelný.

Určitá závislost na Rusku se vyskytuje i v naší jaderné energetice. V nedávné době vyvolala obrovský mediální rozruch případná ruská účast na dostavbě našich velkých jaderných elektráren (Dukovany, Temelín). Podle některých „expertů“ by tím nebezpečně vzrostla závislost naší energetiky na Rusku. Je to nesmysl. Obě naše jaderné elektrárny jsou „sovětského“ typu, jejich provoz, údržbu i opravy však již dávno zvládáme sami bez ruské pomoci. Pokud bychom chtěli výše zmíněnou dostavbu realizovat (není to nejrozumnější cesta, viz níže), měl by ji řídit český stát organizačními metodami státního kapitalismu.

O čem se však vůbec nemluví, je skutečnost, že Rusko je naším dodavatelem jaderného paliva. Nejde o žádnou akutní krizi, máme zásoby na několik let. Přesto by bylo vhodné, kdybychom se této závislosti zbavili. Můžeme samozřejmě přejít k jinému dodavateli (např. Francie), ideální by však bylo vybudování vlastních výrobních kapacit na obohacování jaderného paliva, které by pak mohly pokrývat potřeby celé střední a jihovýchodní Evropy.

Perspektivy

Jak již bylo řečeno, výroba elektrické energie v České republice je pro potřeby naší ekonomiky plně dostačující, tuto komoditu můžeme vyvážet. Přesto je rozumné věnovat se výstavbě nových elektroenergetických zdrojů a hledat optimální řešení v této oblasti. Nijak nepodceňujeme vývoj nových alternativních zdrojů elektrické energie, využití energie větru, fotovoltaickou konverzi slunečního záření atp. Je však zřejmé, že tyto zdroje budou mít v podmínkách České republiky vždy spíše doplňkový charakter.

Hlavním směrem, kterým bychom se měli ubírat, je rozvoj jaderné energetiky. Optimální cestou však není budování mamutích elektráren, k čemuž by vedla výstavba dalších bloků v Dukovanech či v Temelíně. Tyto kolosy jsou příliš zranitelné a kladou vysoké nároky na investice do elektrické rozvodné sítě. Perspektivnějším trendem je budování malých podzemních plně automatizovaných jaderných elektráren, schopných zajistit elektroenergetickou soběstačnost určité oblasti či aglomerace. Tato cesta naopak vede v oblasti distribuce elektrické energie k obrovským úsporám.

Rozvoj jaderné energetiky by mělo doprovázet řešení dalších s ní souvisejících úkolů. Budování vlastních kapacit na obohacování jaderného paliva již bylo zmíněno. Perspektivním vývojovým směrem je i další energetické využití „vyhořelého“ jaderného paliva, s nímž musí být nyní nakládáno jako s velmi nebezpečným odpadem. Z centra naší pozornosti by neměl zmizet ani výzkum směřující k energetickému využití termojaderné fúze

(autor je člen vedení Strany soukromníků České republiky, předseda strany v Libereckém kraji, přednáší fyziku na Technické univerzitě v Liberci, č. 2 na koaliční kandidátce v Turnově, místopředseda Energetické sekce strany)