Dokonce i odborníci i fundovaní redaktoři převzali tento mýtus a recitují zprávu institutu IDEA při CERGE-EI. Viz HN z 8. 10. 2022, red. Barbora Strnadová v článku " Živnostníci odvádějí méně než zaměstnanci: o čtvr- tinu"; viz red. Macháček v článku " Proč je třeba nekašlat na venkov" v HN ze 14. 8. 2022 tvrdí "To, že je u nás zdanění živnostníků proti zaměstnancům příliš zvýhodněné, není extrémní levicový názor pana Mládka, ale vadilo to i bývalému ministru financí Kalouskovi a kritizuje to i OECD". Všechna tato tvrzení postrádají relevantní informace, nezbytné pro skutečně objektivní posouzení.

Shrnout by se daly do tří hesel:

1. Rozdílné výchozí podmínky u obou typů zajišťování příjmů (závislá práce x OSVČ)
2. OSVČ nemá zaměstnavatele, který by odvedl za ni tzv. parafiskál, tj. 34 % odvodů na sociální a zdravotní pojistné nad hrubou mzdu-hrubý zisk
3. Celospolečenský konsenzus, že živnostník použije 50 % z hrubého zisku pro osobní spotřebu (ekvivalent mzdy zaměstnance – vyměřovací základ pro výpočet pojistných odvodů)

K prvnímu bodu, kterým jsou Rozdílné výchozí podmínky živnostníků a zaměstnanců, ať navrhovatelé sjednocení pojistných odvodů přesvědčí zaměstnance a jejich reprezentaci, tedy odbory, ať se vzdají, tak jako OSVČ

• právní ochrany zakotvené v Zákoníku práce jako např. výpovědní lhůty, odstupné, atd.
• placené čtyřtýdenní dovolené
• nemocenské za první tři týdny pracovní neschopnosti
• zastropování úhrady škody způsobené zaměstnavateli při výkonu zaměstnání ve výši 4,5násobku % mzdy (tedy ať ručí jako OSVČ celým svým majetkem za způsobené škody!)

Zdá se vám to nereálné? Ano, zaměstnanci by na takové sjednocení výchozích podmínek obou typů zajišťování příjmů zcela jistě nepřistoupili. Navíc výměnou za to, že živnostníci budou státu na sociální pojistné a zdravotním pojišťovnám na zdravotní pojištění odvádět to, co oni, tedy více než doposud! Takže je logické, že tyto nevýhody u živnostníků, jsou částečně kompenzovány výhodou, kterou je nižší úroveň pojistných odvodů.

To je ale pouze část zdůvodnění existujících rozdílů. Druhým důvodem je fakt, že na celkové výši odvodů na sociální a zdravotní pojistné, se zaměstnanci podílejí pouze zhruba jednou třetinou! Zbývající dvě třetiny hradí zaměstnavatel ve formě 34 % odvodu z hrubé mzdy zaměstnance (tzv. parafiskál, nově též Daň z úhrnu mezd). Je to v podstatě daň státu za to, že podnikatel zaměstnává jeho občany. Právě zde dochází k největšímu zkreslování skutečné podstaty, pokud někdo tvrdí, že „zaměstnanci odvádějí více ve srovnání s živnostníky...“. Protože živnostník prostě nemá toho zaměstnavatele, který by za něj těch 34 % z hrubé mzdy – hrubého zisku pro osobní spotřebu, odváděl! Mohli bychom přijmout fikci, že zaměstnavatelem živnostníka je stát, pak by těch 34 % měl uhradit stát a zároveň inkasovat, respektive přerozdělit do pojistných systémů. Ale nula by od nuly pošla. Přitom je pravdou, že živnostníci za své zaměstnance 34 % z hrubých mezd odvádějí! Ale že by toto měli odvádět sami za sebe a trestat se za to, že zvolili svobodné podnikání, to už zavání holým nesmyslem.

Konečně třetí a nejdůležitější důvod je ten, že snahy po zvýšení pojistných odvodů pro živnostníky by porušily více než dvacet let trvající celospolečenský konsenzus přijatý v roce 1992 při spuštění daňové reformy. A to že pojistným odvodům u živnostníků-OSVČ, je podrobena jen ta část hrubého zisku (rozdílu příjmů a výdajů), použitá pro osobní spotřebu! (ekvivalent hrubé mzdy zaměstnance).

Tato část byla definována jako tzv. vyměřovací základ pro výpočet pojistných a byla nastavena ve výši 35 % z hrubého zisku. Za vlády ČSSD a premiérů Špidly a Grosse se tato hranice během tří let zvýšila z 35 % na 50 % hrubého zisku.

Má se tedy za to, že průměrný živnostník využije polovinu generovaného hrubého zisku na osobní spotřebu! To, že takto paušálně nastavená výše osobní spotřeby polovinou z hrubého zisku poškozuje velké množství živnostenských subjektů, je nezvratný fakt! Nemohou si totiž dovolit spotřebovat tak vysoký podíl hrubého zisku, protože by zásadním způsobem znemožnili další rozvoj a např. investice do podnikání, ale i splácení jistiny poskytnutých úvěrů a jiné tzv. nedaňové výdaje.

Proto jim nezbývá, než se podrobit individuálně nespravedlivému nastavení výše vyměřovacího základu a odvádět tzv. Sociální a Zdravotní daň z vyšší části vytvořeného hrubého zisku, než skutečně použili pro svoji osobní spotřebu.

Toto je druhá strana celospolečenského konsenzu, kterou živnostenské podnikání trpělivě, ač nerado snáší a dodržuje. Podstatné je ještě dodat, že od roku 2007, kdy tzv. Maximální vyměřovací základ, který činil 486 tis. Kč vzrostl v době ekonomické krize na 1 242 tis. Kč pro rok 2013, tedy narostl na 266 %. I takto se dá chápat podpora živnostenského podnikání v ČR. Tomu odpovídá i drastický propad ČR na žebříčku srovnání konkurenceschopnosti světových ekonomik. Ještě zbývá zdůvodnit, proč " jen 50 % hrubého zisku " se použije jako Vyměřovací základ pro výpočet pojistných! To proto, že hlavní část hrubého zisku OSVČ-živnostníka, tvoří tzv. Nedaňové výdaje (rozuměj daňově neuznatelné, nesnižující jako náklad Daňový základ). Jedná se např. o splátky jistiny poskytnutých úvěrů pro rozvoj podnikání, dále investice, neboť odpisy, které jsou nákladem, tvoří jen zlomek ceny (dle délky doby odepisování) z její celkové hodnoty! Všechny tyto a další výdaje jsou podrobeny Dani z příjmu, ale protože nejsou prokazatelně použity pro Osobní spotřebu, nejsou ani nemohou být podrobeny pojistným odvodům!

Volání po zvýšení pojistných odvodů živnostníků proto postrádá elementární ekonomické znalosti a souvislosti a v podstatě je vyjádřením třídní nenávisti vůči skupině občanů-živnostníků, kteří nestojí s nataženou rukou vůči státu, ale rozhodli se zodpovědně a samostatně postarat o svoji existenci, svoje rodiny a možná se poněkud odlišují, a tím i vydělují od hlavního proudu!

Konečně dalším argumentem třídního boje proti živnostníkům je tvrzení, citované zejména předáky odborových centrál, častokrát i na půdě RHSD-tripartity, při vedení sociálního dialogu, a to že zaměstnanci doplácejí na zdravotní péči pro živnostníky, kteří do systému zdravotního pojištění odvádějí málo!

Na výpadek zdrojů v systému zdravotních pojišťoven z titulu rozdílných plateb OSVČ upozorňoval na plénu tripartity dne 13. 11. 2011 tehdejší předseda ČMKOS Jaroslav Zavadil. Svaz průmyslu a dopravy se obrátil proto na generálního ředitele VZP, u které je pojištěno více jak 60 % občanů, o zpracování analýzy, ze které by vyplynul přínos OSVČ do fondu zdravotního pojištění a i míra solidarity těchto osob v systému. Z analýzy, která byla projednána na plénu RHSD 21. 4. 2011 vyplynulo, že tzv. čisté OSVČ, kterých bylo cca 370 tis. (bez souběhů jako zaměstnání, důchody atd.) za rok 2009 a 2010 do systému zdravotního pojištění odvedly 9 335 mil. Kč, resp. 9 045 mil. Kč a čerpaly v r. 2009 úhrady zdravotní péče ve výši 3 037 mil. Kč! To znamená, živnostníci-OSVČ odvedli do systému zdravotní péče TŘIKRÁT VÍCE, než z něj čerpaly, což reprezentuje vysokou míru solidarity OSVČ v systému zdravotního pojištění! Přes tato fakta a zjištění přetrvává nesmyslná diskuze o potřebě zvýšit živnostníkům pojistné odvody do systému zdravotního pojištění.

Závěr, tedy kam směřujeme...

Demokracie při existenci všeobecného volebního práva (tedy bez rozlišení zásluh a přínosu, nebo naopak zátěže, kterou konkrétní volič-občan pro společnost představuje), je cestou k její záhubě. Neboť ve svém důsledku znamená nejprve stagnaci, později i snižování konkurenceschopnosti daného státu, společnosti, v celosvětové soutěži. Ne nadarmo v kolébce moderní demokracie, tedy v Anglii rozlišovali sílu volebního hlasu podle výše obhospodařované půdy a odvedených daní na více, zhruba čtyři, kategorie. Protože, stává-li se v současnosti všeobecné a rovné volební právo nástrojem vymáhání renty nepracující většiny na pracující menšině (se zvěrstvy jako daňová progrese), rozvoj a přežití takové společnosti je limitován dobou, na kterou jí vystačí finanční zdroje. Tyto se však ztenčují s časem, neboť většinová část voličů, společnosti, si odhlasovává výhody, které jí sice slibují politické strany, ale které nejsou z dlouhodobého hlediska financovatelné! (autor Jefim Fištejn-Reflex). V konkurenci s pracovitou, pilnou a prozatím skromnou populací Asie stárnoucí a na pomoc státu spoléhající populace Evropy v budoucnosti neobstojí... Co to bude znamenat, nelze nyní ani dohlédnout.

Tento tristní stav ještě prohlubují odbory, které jsou v současnosti nejkonzervativnější silou ve společnosti, neboť tvrdošíjně brání privilegia, v minulosti získaná, pro budoucnost však neudržitelná...

Kdo hájí živnostníky?

Jediným skutečným zastáncem této skupiny občanů, který skutečně a tvrdě (v mezích tehdejších koaličních možností) hájil jejich zájmy, byla ODS! Viz udržení výdajových paušálů přes odpor tehdejšího ministra financí Kalouska, efektivní kroky ve snižování administrativní zátěže podnikatelů atd. Proč cca 990 tis. registrovaných živnostníků, a další množina na nich závislých rodinných příslušníků ve volbách 2013 nepodpořila ODS je záhadou! To, že jen pouhých 13 tis. voličů podpořilo stavovskou politickou živnostenskou stranu (Strana soukromníků České republiky), je rovněž otázkou. A tento trend pokračuje. Už proto, že ODS se od své politiky podporující živnostníky dost odklání. Faktem proto zůstává, že za toto selhání volič živnostník bude dál tvrdě platit! Podmínky pro živnostenské podnikání se nepochybně v nejbližší budoucnosti opět zhorší!