Formální anexe východní Ukrajiny konfrontovaná prudkou a úspěšnou ofenzivou Kyjeva jsou zlomovým bodem. Uzavřela se cesta zpět jak z hlediska stavu před válkou, tak z hlediska kompromisního zastavení nebo urovnání konfliktu. Ukrajina musí získat zpět pod kontrolu okupovaná území nebo jejich rozhodující části, včetně Krymu (de facto Rusko vojensky porazit). Putin musí udržet vojenskou kontrolu nad východními regiony, pokud nechce padnout nebo nechat pozabíjet nevycvičené mobilizované rezervisty.
Je otázka, jak daleko hodlá Putin dojít v eskalaci konfliktu. Pálení mostů ze strany Kremlu, které dokumentuje zničení plynovodů, odmítnutí všech možností dojednání míru a zastrašování jadernými zbraněmi, dokládá, že se Kreml vydal na cestu válečné konfrontace nejen s Ukrajinou, ale s celým NATO. Jediný způsob, jak riziko jaderného útoku Ruska odvrátit, je vědomí Kremlu, že v takovém případě přijde adekvátní odveta bez zaváhání. Jen strach ze symetrické odpovědi může Putina udržet mimo jaderný útok. I v této věci musí být Severoatlantická aliance a celé západní společenství jednotné, ani v tomto bodě nesmí ani česká vláda, ani česká veřejnost zakolísat. A je třeba, aby si to veřejnost i naši politici uvědomili.
Vedle tlaku na vojenský úspěch Ukrajiny pro obnovu jejích hranic a vrácení okupovaných území je zřejmé, že udržitelnou bezpečnost můžeme získat pouze změnami vládců v Kremlu a hlubšími změnami ruských poměrů. Pokud k těmto změnám nedojde, zůstane Rusko trvalým zdrojem ohrožení a vojenskou hrozbou, která nám neumožní žít v míru a v bezpečí. Budeme nuceni výrazně zbrojit a budeme nuceni zabezpečovat veškerou svou infrastrukturu tak, abychom se ubránili jakémukoli ruskému útoku otevřenou či skrytou formou. Patří k tomu společná ochrana podmořské komunikační a energetické infrastruktury, hraničních států, jaderné energetiky a celého komplexu možných ruských hrozeb. Jak lze dosáhnout žádoucí vnitřní proměny nebo neutralizace Ruska, je vážnou a otevřenou otázkou naší strategické bezpečnosti, kterou nemůžeme ignorovat jako dosud, ani z hospodářské, ani z politické nebo mezinárodní perspektivy. Stejné riziko vyvstane, pokud by došlo k mocenské implozi Ruska v důsledku neúspěšné války, k jeho rozpadu nebo násilnému vnitřnímu vývoji, a to vzhledem k velkému jadernému arzenálu, jehož předvídatelná kontrola je globálním rizikem.
Kde začít? Ve školách? Na železnici?
Jsme za bodem obratu, odkud není cesta zpět i v našich zásadních energetických a hospodářských poměrech a trajektoriích. Bodem obratu musí být trvalý odklon od závislosti na ruských energetických a surovinových zdrojích. Cestou dopředu je restrukturalizace české ekonomiky a energetiky směrem k obnovitelným zdrojům od makro po mikro úroveň. Zaostání, které nás potkalo v energetice, je třeba začít aktivně odstraňovat hned. Naše situace se před letošní únor již nevrátí. Stejná úroveň zaostání se týká infrastruktury, zejména železniční a veřejné dopravy. Česko představuje v dnešní Evropě skanzen minulého století, kterému se zbytek Evropy raději vyhýbá a nepouští svoje vlaky na naše železnice, aby se nepoškodily.
Analýza: Jak reálná je ruská jaderná hrozba?
Rusko má propracovanou strategii využití jaderných zbraní v případě hrozícího neúspěchu v konvenční válce. Ale prohrává na Ukrajině už dost, nebo ještě ne? Hranice, kdy by Kreml nasadil jaderný arzenál, je nejasná. Hlavní podmínkou naší modernizace je růst kompetence české společnosti, zejména jejích správních a politických vrstev. Naprostá závislost na fosilních zdrojích a zaostání v těch obnovitelných, do kterého jsme se dostali, jsou výrazem/měřítkem stavu české politiky a její strategické impotence.
Potřebujeme výrazné posílení modernizačních, poznávacích a odborných základů naší politiky a veřejné správy a jejich výkonu i výkonnosti. Systematicky se však ukazuje, že změna v tomto směru nevzejde z politicky samotné ani z voleb, naopak. Poslední senátní volby spíše posílily populisty než přítomnost odborně, nebo dokonce vědecky erudovaných senátorek a senátorů. Z politiky ani z voleb změnu nečekejme. Musí přijít zvenku, ze školství a z akademických kruhů. Česká vzdělanostní společnost i nadále zaostává. Jsme prakticky na poloviční úrovni v podílu vysokoškolského vzdělání ve společnosti vůči vyspělým zemím, a to i v dlouhodobější perspektivě – v podílu vysokoškolských studentů v populačních ročnících. Potřebujeme hlubokou reformu celého školského systému a vzdělání, kde jsme zaostali, protože jsme propadli iluzi, že se věci změní samospádem. Nezmění a nezměnily se. Množstvím i obsahem vzdělanosti nadále zůstáváme v kolejích rakousko-uherského memorativního školství s nízkou flexibilitou a nedostatečným tlakem na samostatnost, odpovědnost i kreativnost. Nedokážeme individualizovat vzdělání ani v podpoře sociálně znevýhodněných, ani lépe vybavených dětí. České školství nadále učí a známkuje to, co si děti přinesou z domova, ze svého sociálního původu; jeho přidaná hodnota, která by eliminovala sociální původ, zůstává jednou z nejnižších v celé OECD. A bohužel platí, že naši absolventi předních zahraničních univerzit v zahraničí zůstávají nebo z Česka odcházejí, což je indikátor mizerné absorpční schopnosti české ekonomiky, veřejné správy i akademické infrastruktury – až na čestné výjimky. Domácí univerzity, které se v mezinárodních srovnáních pohybují hluboko pod průměrem univerzit vyspělých zemí, špičkovou vědu a vzdělání neprodukují, a nedokážou je tudíž ani přijmout a vstřebat.
Naše participace na unijním výzkumu zůstává nadále marginální, nejsme konkurenceschopní jak ve vlastním výzkumu, tak ani v jeho praktických aplikacích. Přežívá tolerance k nízké výkonnosti, tlak na konkurenceschopnost a tvrdost v hodnoticích kritériích jsou přijímány s nepředstíraným rozhořčením jak na univerzitách, tak v akademických ústavech, kde převládl iluzorní pocit, že dokud nebudeme na špičkové úrovni platově, nemůžeme dělat ani špičkovou vědu. Ve skutečnosti ovšem platí opačná kauzalita, a proto jsme tam, kde jsme.
Chybná strategie
Válka na Ukrajině je nepochybně bezprecedentní hrozbou, která nadále roste a může eskalovat. Zároveň je ale výzvou, zda si dokážeme uvědomit, co musíme změnit, abychom obstáli a posunuli se k bezpečnosti i vlastními silami a modernizací. A nejen přežíváním, spoléháním na odvahu Ukrajinců nebo naříkáním nad poměry. Čeká nás obtížné období z hlediska rizik a možných hospodářských a sociálních dopadů, ale zejména z hlediska změn, které musíme udělat sami se sebou. Nikdo druhý je za nás neudělá. Je čas si to uvědomit.
Dosud mnohé ale nasvědčuje tomu, že si česká politika přeje/plánuje krizi spíš ustát/přežít, nikoli ji aktivně překonat a využít jako příležitost k nutné modernizaci. Slibuje spíše minimalizovat, až eliminovat její dopady, tedy udržet dosavadní stav, což je nemožné. Místo výzvy k utažení opasků a k zásadnímu zvýšení výkonnosti investicemi do modernizace se zaměřuje na zachování statu quo zadlužováním budoucích generací. Existují dokonce institucionální aktéři z řad opozice nebo odborů, kteří nás do krize dokonce více potápějí a ženou svým populismem. Je to zřetelně chybná a vůči vážnosti krize nezodpovědná strategie, kterou potřebujeme kriticky odmítnout. A naopak diskutovat a hledat celkovou modernizaci, jakkoli bude náročná a bolestivá. Nářek nad zhoršením situace v důsledku válečného rozpadu světa (ekonomiky a energetiky) 20. století ani vzbuzování nereálných nadějí na jeho udržitelnost nás z dnešní krize nevyprostí. Dostaneme se dál pouze kritickým poznáním nutných a zásadních změn a tvrdou prací na jejich promýšlení a prosazení.
Ivan Gabal sociolog
analytik, někdejší poradce prezidenta Václava Havla
