Na tuto krizi bylo zaděláno v době, kdy se Alan Greenspan rozhodl udržovat politiku příliš nízkých úrokových sazeb, aby vyhověl přání politiků a nezbrzdil se hospodářský růst. Po mnoha letech tento bůh finančního nebe skromně prohlásil „Udělal jsem chybu.“ Dalšími viníky vzniku této krize je skutečnost, jakým způsobem se vyvíjel trh s hypotékami v USA, to, že nebylo možné dostat dvě významné polostátní instituce Fannie Mae a Freddie Mac pod dostatečnou kontrolu, a že hypotéky byly vnucovány pod různými politickými hesly i těm, u kterých bylo jasné, že je nikdy nesplatí. Trh se však choval racionálně. Dělal to, k čemu ho politikové vybídli a co byli ochotni financovat. Pro mnohé je teď překvapením, že za tuto gigantickou krizi, za kolaps finančního systému, mohou politikové, nikoliv neviditelná ruka trhu.

Ne dost na tom. Další selhání politiků a vlád spočívá v nedostatku regulace finančního trhu. Nejen, že nikdo nereguloval prodej různých finančních derivátů, o jejichž rizikovosti neměl ponětí ani kupující, ani prodávající, nýbrž vše bylo možné dělat na úvěr. Spekulace s měnami a komoditami vychýlily trh. V době, kdy by cena ropy odpovídala přibližně 80 USD za barel, spekulační nákupy na úvěr vyhnaly její cenu ke 150 USD. Pákový efekt při nákupu měn a komodit je extrémní, poměr vlastního kapitálu k úvěru je 1:400. To znamená, že na 1 mld. USD vlastních peněz si lze půjčit 400 mld. USD. Je jasné, že takto lze manipulovat cenou jakékoliv komodity a pohnout kurzem jakékoliv měny.

Třetí selhání vlád spočívá v tom, že politikové dovolili bankovní megafúze. Gigantické molochy globálních bank se hroutí pod tíhou vlastní složitosti a jsou neřiditelné. Efekty z fúze se velmi rychle vytrácejí, neboť je-li instituce příliš velká na to, aby bylo možné ji nechat padnout, je také příliš velká na to, aby se dala řídit. To, že politikové USA i evropských zemí připustily vznik těchto molochů, je jednou z hlavních příčin krize. Hledejme tedy příčiny krize tam, kde jsou, tedy především u selhání politiky.

Jak tedy ven z krize a co proto můžeme udělat v České republice?

Především poznat příčiny a důsledky a zasadit se za jejich odstranění. Vláda ČR by měla podpořit pozici Německa a Francie ve snaze o větší regulaci finančních trhů. Globální banky by měly dostat lhůtu k tomu, aby se samy rozdělily na menší instituce tak, aby nemohla existovat žádná banka o velikosti, při které představuje systémové riziko. Nákupy komodit a měn ze strany investorů by měly být omezeny pouze na jejich vlastní prostředky a měl by se omezit jejich přístup k úvěrům. Banky tak budou nuceny dělat to, k čemu vlastně byly zřízeny, tj. k úvěrům do reálné ekonomiky místo spekulačních nákupů. Tím se napomůže ke zvýšení objemů úvěrů a jejich dosažitelnosti pro malé a střední podniky. Právě úvěrování malých a středních podniků je prvním klíčem k oživení. Druhý klíč k oživení je na straně poptávky, tj. celkové zvýšení zaměstnanosti a disponibilních příjmů. K tomu vedou pouze dvě opatření – snížení daňové zátěže podniků i fyzických osob a snížení ochrany pracovního poměru. Možnost propouštět zaměstnance je podmínkou jejich nabírání. Právě ochrana pracovních míst a povinnost zaměstnavatele dát vysoké odstupné je příčinou chronicky vysoké nezaměstnanosti v Německu. Nemusíme opakovat chyby druhých, i když je to politicky líbivé.

A nakonec třetím klíčem je státní rozpočet. Problém státního dluhu a deficitního hospodaření lze vyřešit snad pouze tím, že bude existovat ústavní zákon, který určí nepřekročitelné procento daňové zátěže podniků a fyzických osob. Pak teprve má smysl realizovat vyrovnaný státní rozpočet tím, že výdaje nesmí překročit příjmy.

Vláda samozřejmě může udělat něco velmi užitečného, čím jednak pomůže zmírnit krizi a jednak zlepší podmínky hospodaření státu – investovat do infrastruktury a trvale snižovat výdaje státu.