Vážené dámy, vážení pánové,
jsou to na měsíc přesně dva roky, kdy jsem v poslanecké sněmovně předkládala několik pozměňovacích návrhů k novele zákona o ochraně zvířat proti týrání. Neprošly, a pokud je mi známo, ani současní zákonodárci z dolní komory, žádnou komplexní a koncepční změnu v této oblasti prioritně nepřipravují. A právě proto zde dnes stojím (stejně jako ostatní řečníci) a domnívám se, že výsledkem této konference by nemělo být, že si zde popovídáme o věčně aktuálním tématu ochrany zvířat v ČR, ale že se zákonodárci pokusí uvést v život adekvátní legislativní řešení. Některé náměty bych zde ráda uvedla.
První téma, o kterém bych měla hovořit, je problematika postavení útulků. V ČR neexistuje oficiální evidence útulků, stejně jako český právní řád nedefinuje přesně pojem útulek. Obecně by útulek měl být zařízením, kde je o opuštěná domácí zvířata profesionálně postaráno. Zařízení musí splňovat veškeré podmínky stanovené platnými právními předpisy včetně spolupráce s orgány státního veterinárního dozoru, které provádějí pravidelné kontroly.
Tolik teorie. Jaké je ovšem realita? Státní veterinární správa nemůže řadu zařízení kontrolovat a metodický návod SVS v této oblasti byl z důvodu nevymahatelnosti zrušen. Zařízení, které není jako útulek přímo zkolaudováno stavebním úřadem, je totiž SVS nucena považovat za zájmový chov, i když vykazuje znaky útulku. V takových zařízeních pak kontroluje pouze očkování, protože zákon nic jiného neumožňuje. Toho zneužívají různé subjekty a o zvířata se řádně nestarají. Desítky zvířat prohlásí za zájmový chov, nevedou evidenci a zvířata jim často slouží za zdroj obživy, kde doslova parazitují na darech určených pro útulek. Útulky provozované soukromými především fyzickými osobami jsou asi nejproblematičtější z hlediska kvality, financí a v zmíněné prokazatelnosti útulkové činnosti v případě kontroly.
Přesný počet útulků v ČR není znám, evidenci vedou některá dobrovolná sdružení, není oficiální a úplná. Podle Nadace na ochranu zvířat bylo v loňském roce na našem území 139 útulků. Realita je ovšem mnohem vyšší, jestliže se do nich zahrnou zařízení, o kterých jsem mluvila.
I když pojem útulku není v českých zákonech definován jasně, tak tento pojem se vyskytuje ve čtyřech zákonech a samozřejmě další podzákonných normách. Nicméně přestože definici útulku česká legislativa neobsahuje, platné právní předpisy, jimiž by se ČR měla řídit, existují. Evropská dohoda o ochraně zvířat v zájmovém chovu, publikována pod č. 19/2000 Sb. stanoví následující definici pojmu „útulek pro zvířata". Cituji:
„Útulkem pro zvířata se rozumí zařízení neziskového charakteru, kde mohou být zvířata v zájmových chovech držena ve významném množství. Takové zařízení může přijímat toulavá zvířata, je-li to právně upraveno národními předpisy."
Smlouva Rady Evropy je sice součástí českého právního řádu, ale bylo by na místě, kdyby existovala definice útulku přímo v české legislativě. Zákonodárci mohou z definice v Dohodě vycházet, ale není povinností České republiky stanovit stejnou terminologii pojmu „útulek pro zvířata" ve svém vnitrostátním právu, pokud dojde k naplnění všech povinností podle Dohody.
Osobně pokládám za nutné, aby do pojmu, který bude v zákoně specifikován jako útulek, patřila veškerá zařízení, která fakticky tuto činnost provozují, aby v nich bylo možno provádět řádné kontroly. V květnu 2012 jsem proto sněmovně předložila pozměňovací návrh k novele zákona o ochraně zvířat proti týrání, který v souladu s Komorou veterinárních lékařů definoval v českém právním řádu útulek. Neprošel a dodnes tedy v legislativě chybí.
V návaznosti na danou definici útulku by měl vzniknout i oficiální registr útulků, splňujících zákonné podmínky.
A ruku v ruce s ním by pak zvířatům, jejich majitelům, obcím i státu pomohlo zavedení centrální evidence zvířat v zájmových chovech. Což je druhé téma, o kterém dnes pohovořím.
Podle některých odhadů by zavedení celonárodního registru psů snížilo stavy zvířat v útulcích až o polovinu. Nevím, zda je tento odhad správný, ale jsem zastánkyní vzniku centrálního registru minimálně právě u psů.
Dnes je čipování zvířat závislé na vyhlášce a vůli jednotlivých obcí. Očipování psa má však výrazně snížený účinek, jestliže neexistuje centrální evidence značení. Mnozí lidé o nutnosti nahlášení čipu buď nevědí, nebo pokud tak učiní, tak psa sice nahlásí do jednoho či několika registrů, ale ty nejsou vzájemně propojené. Útulek se pak může navždy stát domovem i pro zvíře, kteří bylo řádně označeno.
Povinné označování psů a evidence označení by – stejně, jako definice útulku – mělo být jasně dáno v českých zákonech. Zatím se o zavedení evidence psů pokusil parlament jen jednou a to sněmovním návrhem v roce 2003. Ztroskotalo to na otázce financí.
Naši sousedé na Slovensku se dostali o něco dále, když v roce 2012 měla vstoupit v platnost již schválená novela zákona „o veterinárnej starostlivosti", podle níž měli být povinně čipováni nejen psi, ale i kočky a fretky. Registr měla spravovat Komora veterinárních lékařů SR a povinnost zadat informace do 24 hodin do centrálního registru společenských zvířat měl právě veterinář, který označení provedl. Nakonec však další novela toto ustanovení zrušila a centrální registr ani na Slovensku nevznikl. Důvodem měla být prý (dle vyjádření Parlamentního institutu) nepřesná interpretace evropských nařízení. Patrně však důvodem zrušení centrální evidence na Slovensku, byla také finanční náročnost.
Existuje však několik zásadních argumentů, proč zákonem regulovat společně otázku útulků a centrálního registru zvířat, které v útulcích končí nejčastěji.
Je to zaprvé právní jistota pro obce, které se nyní nedobrovolně ze zákona stávají pečovateli o zaběhnutá zvířata. Pokud se zvíře ztratí, případně způsobí škodu, a obce pečující o nalezená zvířata mají zájem nalézt původního majitele a vymáhat po něm náklady či náhradu škody, činí tak často bezvýsledně. Podobně to je s neplatiči poplatků za psy.
Druhým argumentem je tedy právě a paradoxně ekonomičnost - zákonné sjednocení pravidel registrace zvířat by mohlo znamenat ekonomickou úsporu. V podobě již zmíněné možnosti domáhat se škody a náhrady účelně vynaložených nákladů při péči o zvíře, stejně jako poplatků. A znamenalo by to snížení počtu zvířat v útulcích a z velké části samovolné odstranění problémů, jež s sebou přeplněné útulky nesou.
A nakonec efektivnost – v tomto konkrétním případě má zákonná úprava význam i ve smyslu zefektivnění organizace péče o zvířata.
Záměr zavedení centrální evidence podporuje Komora veterinárních lékařů, Státní veterinární správa a dlouhodobě tomu tak bylo i v případě ministerstva zemědělství.
A abych se ještě jednou vrátila k ekonomičnosti jako nejzásadnějšímu argumentu proti centrální evidenci. Domnívám se, že lze nalézt smysluplné řešení, které stát příliš nezatíží a na které mne již před lety navedl můj předřečník Milan Kaucký. Už nyní si každá obec vede vlastní místní registr psů kvůli poplatkům. Nově by tedy obce mohly tyto údaje spravovat v centrálním registru, včetně značení změn. Ty by byl povinen hlásit majitel zvířete obci. Zápis psa a čísla čipu do centrálního registru by měl na starosti veterinář, který čipování provedl, podle zmíněného slovenského modelu. Zároveň by oznámení o čipování zaslal obci dle trvalého bydliště majitele psa. Registr by obsahoval pouze tři údaje: číslo čipu, obec, kde je pes přihlášen do místní evidence (zde včetně všech dalších osobních údajů majitele), datum narození psa. Taková evidence údajů by pak nepodléhala ochraně dat z hlediska zákona na ochranu osobních údajů a mohl by ji teoreticky celkem levně vést i soukromý subjekt, jakkoli by evidence by podle mne měla podléhat dohledu ministerstva zemědělství.
Detaily tohoto postupu jsou jedním z modelů. Je možné hledat a nalézat ještě lepší, systémovější či levnější řešení, já jsem jen naznačila jednu z možných cest. Ale hlavně je nutné, je hledat a nalézat! Je třeba začít řešit příčiny a ne jen „hasit" důsledky. I v oblasti ochrany zvířat se chová stát tak, jako doktor, který svým pacientům pouze předepisuje prášky proti bolesti, ale samotnou nemoc neléčí.
A proto opakuji: definice útulku v českém právním řádu, registrace útulků a kontrola dodržování stanovených pravidel, zavedení povinného čipování minimálně psů v celé České republice a celostátní evidence zvířat v zájmových chovech by měly být jedním z prioritních témat českých zákonodárců.
Děkuji za pozornost.
