Samozřejmě to, že ze mě část médií udělá fašistu, protože úsvit má v názvu nějaká řecká strana, to mě vážně nenapadlo, ale fantazii komentátorů se u nás meze nekladou. Z fašismu mě obviňují i někteří politici - lidé, co dvacetiletí žijí ze stranické kmotrovské oligarchie. Na volání po demokracii reagují obviněním z nedemokratičnosti přímé demokracie. A také tu je obrovské nepochopení – to, že jsem se rozhodl založit hnutí a prosazovat myšlenky evropských a světových politologů, filozofů a ekonomů není proto, že bych hledal a našel díru na trhu. Je to tak, že moje dosavadní zkušenosti s prací ve Sněmovně a v Senátu mě přivedly k názoru, že tu máme problém, který se musí řešit a toto řešení už existuje a funguje. Jmenuje se demokracie s odpovědnými zástupci veřejnosti.
Nemučí, ale taky neslyší
Přes dvacet let žijeme v pocitu, že náš stát je demokratickou zemí. Máme dojem, že žijeme v demokracii a mnozí z nás se domnívají, že země na západ od nás jsou také standardní demokracie. Ba dokonce jsou tací, co mají pocit, že náš politický systém je natolik spravedlivý a skvělý, že je třeba ho rozšířit do celého světa, jako standard pro politické uspořádání všech zemí planety. Ano, lidská práva jsou u nás respektována - do té míry, dokud nekolidují s vládnoucí mocí.
Náš režim protivládní aktivisty nezatýká, nemučí, nepopravuje. On je prostě ignoruje a nazývá to svoboda slova. Tedy - plkej co chceš a my si zase budeme dělat co chceme. Práva a spravedlnosti se v mnohých případech občan prostě nedovolá.
Celá Evropa hledá cestu ven
A netýká se to jen nás - v celé Evropě sílí přesvědčení, že stávající politické systémy jsou špatné a je třeba je změnit. V roce 2002 holandský novinář Gerard van Westerloo zveřejnil rozhovor s profesorem Daudtem, známým politologem. Daudt je pokládán za nestora holandské politické vědy; celá poválečná generace politologů byla jím školená. Profesor Daudt doslova přeloženo "vytřel podlahu" s tvrzením, že Nizozemsko je demokracií. "Přirozeně", řekl profesor, "základní práva jsou respektována, ale "nepoužívejme cizí slova k zakrytí toho, co není pravda: že jsme demokracie se zástupci lidí. (...) Naše demokracie je nesmysl." Protože van Westerloo chtěl vědět, co si myslí o názorech Daudta jeho kolegové, navštívil tucty holandských odborníků na správu společnosti a politických vědců. Daudtův názor mu všude potvrdili. V Tilburgu profesor Frissen prohlásil: "V Nizozemsku jsme ovládání arogantní elitou, což nemá nic společného s demokracií ve významu slova přímá demokracie."
Duchovní otec hospodářských reforem za vlády Ronalda Reagana, Paul Craig Roberts, v rozhovoru proč má americká vláda i v čase krize tak obrovské výdaje, (hlavně za válčení) naplno prohlásil: " ...je to proto, že Spojené státy jsou řízeny oligarchií. Tady žádná demokracie neexistuje. Je to všechno faleš, přetvářka, show. Amerika je ve skutečnosti řízena Wall Streetem, vojensko-bezpečnostním komplexem, ropnými společnostmi, zemědělskou lobby a v menší míře pojišťovnami a farmaceutickými firmami. A samozřejmě Americko-izraelským výborem pro veřejné záležitosti. To je velká, mocná lobby, která zajišťuje, že Spojené státy budou vždy chránit Izrael.
… Kdokoli se chce ucházet o vysoký politický úřad – třeba o post kongresmana nebo právě prezidenta, musí sehnat obrovskou sumu peněz na volební kampaň. Rozhodující fondy na politické kampaně mají v rukou silné zájmové skupiny, ona oligarchie, o níž jsem hovořil. Dostatečné peníze tak lze získat jen tak, že budete těmto zájmům sloužit. Kdo se vzpříčí a prohlásí třeba, že si nepřeje další válčení na Blízkém východě, jde od válu. Zákony tady píše oligarchie. A to, že je schvaluje Kongres a podepisuje prezident, to je jenom divadlo."
A právě tomu proč a v čem je náš systém špatný a nefunkční, se věnuje ekonom Pavel Kohout ve své knize Úsvit. Není přitom sám, z českých autorů stojí za zmínku filozof Milan Valach a z těch zahraničních určitě lichtenštejnský kníže Hans Adam. Politologové, filozofové i ekonomové se shodují v jednom - chyba, která ničí demokracii je v současném, poměrném stranickém volebním systému.
V úvodu jsem psal, že máme svobodu protestovat, ale taková svoboda je k ničemu, když protesty nemají na nic vliv. Demokracie je systém, ve kterém jsou protesty součástí systému, jsou produktivní, ne destruktivní. A produktivita těch protestů spočívá v tom, že si vynucují změnu, která nám dává šanci vyhnout se katastrofě, do níž nás žene způsob vládnutí některých, demokraticky zvolených, vlád. (Václav Bělohradský: „Protesty a demokracie“, Právo)
Se zákonem musí přijít spravedlnost
Demokracie je také zákonnost, přísné dodržování zákonů. Mocenskými orgány a organizacemi, i všemi občany. Jak jsme na tom u nás? Moje zkušenost s prezidentskou volbou mi ukázala, že je možné porušovat Ústavu a ústavní práva kandidátů i voličů. Stovky ale spíše tisíce justičních přehmatů dokládají, že justice si s ústavními právy občanů neláme absolutně hlavu.
Zákony jsou zcela běžně protiústavní a popravdě řečeno často i zločinné. Český exekutorský řád umožnil exekutorům vstup do domovů občanů a to dokonce nejen dlužníků, ale do všech obydlí, o kterých si exekutor usmyslí, že by mohli být obydlím dlužníka nebo by v nich mohl být jeho majetek a zabavovat tam libovolně cizí majetek. Ústava přitom zcela jasně říká, že obydlí občana je naprosto nedotknutelné a domovní svobodu smí stát porušit jen v případě trestního řízení.
Zákony v naší zemi diktují poslanci, kteří sice formálně zastupují občany - v praxi tomu tak ale přece není. Většina poslanců se nijak svým voličům nezodpovídá a dokonce schvaluje zákony a vlády, které jsou proti vůli většiny občanů.
Beneš: stranictví, je antidemokratické
Už Beneš za první republiky konstatoval, že politické stranictví, je jevem antidemokratickým. Na druhou stranu si byl vědom, že pro občanskou svobodu a demokracii jsou strany nezbytné. Jako jeden z hlavních problémů v demokracii a neduh politických stran spatřuje Beneš oligarchizaci stran. Pod tímto pojmem si představuje tvoření vedoucího aparátu strany (velmi omezeného počtu jedinců), který rozhoduje v denním životě strany a v důsledku vládne i celé zemi.
Německý sociolog Robert Michels toto zabetonování moci pojmenoval jako "Železný zákon oligarchie" už téměř před více než 80 lety. Michels ve své tezi, kterou dodnes potvrzuje praxe po celé planetě, dokládá, že oligarchické struktury nakonec dominují jakékoli politické organizaci nezávisle na její politické orientaci. Demokracii v těch stranách postupem doby znemožňují tři tendence spočívající v podstatě lidské přirozenosti, politického boje a organizace. Vedení velkých komplexních organizací se vždy, dříve či později, zvrtne k oligarchii, když se začne více zajímat o uchování si nabyté moci, než o původní cíle skupiny.
Každá organizace se dělí na vedoucí menšinu a vedenou většinu, přičemž o všech důležitých otázkách rozhoduje menšina. V každé straně, či velké organizaci, nutně dochází ke vzniku nadvlády několika nejbohatších či nejvlivnějších osob jako mocenské struktury. Skupina ovládající danou stranu určuje cíle a zájmy takto vedené strany.
Chtít po takové straně, aby pak upřímně a skutečně pracovala jen pro nevyvolenou stranickou většinu, neřkuli pro veřejnost, je naprosto marné.
Strany diktují jak mají poslanci hlasovat - co schvalovat a co ne. Občané, voliči, nemají jedinou páku jak donutí své poslance, aby reprezentovali a prosazovali jejich názor. A oni ho také nijak nerespektují. Málokdo má ovšem odvahu to voličům říct nahlas do očí jako bývalý ministr spravedlnosti Spolkové republiky Německo Thomas Dehler. Ten prohlásil: „Podle mne je nepochopením podstaty demokracie věřit, že parlament je vykonavatelem vůle lidí. Myslím si, že podstatou zastupitelské demokracie je něco úplně jiného: je to vskutku parlamentní aristokracie. Členové parlamentu mají povinnost a příležitost konat s lepším přehledem, nejlepším poznáním, než má jednotlivý občan“
Parlament je důležitý - stovky zákonů nelze a není ani třeba schvalovat v občanských referendech. Platí i to, že v parlamentu najdeme bezesporu více vzdělaných a nadprůměrně inteligentních lidí, než v běžné populaci. To ovšem nijak nezdůvodňuje, proč by měl mít parlament mocenský monopol. Naopak, vládne z vůle lidu - jemu se musí zodpovídat a lid, který je zdrojem a nositelem skutečné státní moci musí mít možnost v případě potřeby parlament kdykoli přehlasovat. A to v jakékoli otázce, pokud neodporuje základním lidským právům, tedy včetně daní.
Je třeba stabilizovat vlády
Národ je demoralizován, protože politici jsou zkažení, a naopak píše ekonom Pavel Kohout. "Jak prolomit ten bludný kruh? Čekat, že politici se zlepší sami od sebe, je naivní. Před minulými volbami se vyskytovaly „moudré“ názory: raději budu volit starého známého zloděje, vím, co od něho čekat. Volič snad čekal, že známý šíbr a jemu podobní začnou sekat dobrotu; jaké pak překvapení, když se tak nestalo! …Vyměnit politiky prostě nestačí. Bezvýchodnost je zabetonována v ústavě. Autoři ústavy mohli vědět, že první republika měla během dvaceti let sedmnáct vlád. Proč? Protože měla vadný volební systém převzatý ze starého Rakouska, které během let 1868–1918 vystřídalo 29 vlád s průměrnou životností 20 měsíců."
Důležité je taky stabilizovat vlády, aby mohly opravdu vládnout a nemusely se podbízet koaličním partnerů nebo přeběhlíkům. Aby se snížila nutnost korumpovat politické partnery.
Jediným řešením je oddělení parlamentu od vlády, to znamená oddělení zákonodárné a výkonné moci. Tedy zavedení prezidentského systému, ve kterém vládu sestaví prezident, který je ale kontrolovatelný – odvolatelný referendem občany. Bezpodmínečné je zvýšení odpovědnosti všech volených politiků tím, že dáme občanům možnost politiky účinně kontrolovat - což znamená možnost v případě potřeby v referendu odvolat či schválit jakýkoli zákon nebo v krajním případě odvolat i politika. Ne kdykoli – vyvolat hlasování o odvolání politika by bylo možné až třeba po roce jeho práce a pokud hlasování ustojí, pak by bylo možné vyvolat hlasování opět až za další rok.
Političtí matadoři budou hledat tisíce důvodů proč je demokracie (přímá) nebezpečná. Proč je volič hloupý a musí za něj hlasovat moudrý poslanec. (Jeden politik nazval ty, co by volili Okamuru a jeho přímou demokracii magory).
Přímá demokracie má tu výhodu, že volič se už nebude muset bát, koho zvolí či volit menší zlo. Vždy tu bude pojistka proti špatnému zákonu nebo třeba diktatuře jedné strany či jednoho člověka. Voliči by se nemuseli bát čehokoli, co by bylo proti jejich vůli. Což je ovšem tragédie pro některé strany, jejichž volební strategií je strašení voličů buď levicí nebo pravicí.
