Je to současně i přirozené právo každého národa na sebeurčení a právo národa mít národní stát. Ano, jde o přežití. Jde o to, že ta většina, která svůj stát vybudovala, má také svoje práva. Má právo svůj domov označit jako svůj domov, jako svoji vlast, jako svoji zemi. Je to konstatování holého faktu.
A podívejme se, jak to funguje v muslimských zemích. Tam je naprosto přirozené, že menšiny mají jen minimální nebo vůbec žádná práva, a to mluvíme o menšinách všeho druhu – etnických, politických, náboženských i sexuálních.
A teď si představme jen na pár sekund, že by Izrael vstoupil do Evropské unie. V ten moment by se mu Brusel snažil nadiktovat kvóty na Palestinské a jiné arabské migranty, kteří by moc rádi ekonomicky parazitovali na prosperitě, kterou pracovití Izraelci vybudovali v oblastech, kde Arabové po staletí pásli velbloudy.
Česká republika je rozlohou, obyvateli i průmyslovou a technickovědeckou tradicí velmi podobná Izraeli. Jakou cestou se vydáme my? Troufneme si postavit se rovně a říct tato země je naše? Je Čechů, Moraváků, Slezanů? Nebo se smíříme s tím, že o tom, čí je naše země, už nerozhodujeme my, ale Brusel a nadnárodní organizace řízené odkudsi ze zahraničí?
