V médiích se předhánějí v napadání jeden druhého a nucení vlastního názoru pro společnost co je dobré, co je špatné a co musíme udělat.
Ptám se proč?
Odpověď je zcela jednoduchá.
Když nemám co, pořádného nabídnou, když programy jsou zastaralé a lidem nic nepřináší, tak si zvolím hlasitý křik a napadání druhých lidí. Hned je za co bojovat. Okamžitě se politik dostane v hlavní vysílací čas do televize a na hlavní stránky novin. A o to přeci jde. Být viděn a slyšen.
Nenávist, skandály a vyhrožování to u lidí a hlavně médií zabere. Zase mají o čem vysílat, zase se zvedne sledovanost a zase se mají lidé o čem bavit.
Nevadí, že lžou a říkají polopravdy. Zítra už se nikdo nebude ptát, zda to co říkali, byla pravda, či nikoliv. A omluvit se někomu, to se nenosí.
Je jednoduché hodit květiny do koše, když dojdou argumenty a není chuť naslouchat druhému a diskutovat s ním.
To přece ale není demokracie. To je pozvolný přechod k diktatuře. Druhý musí chtít to co já a když nechce, tak je nepřítel a musí se umlčet a to za každou cenu.
Jak smutné a trapné.
Pojďme se vrátit ke kořenům demokracie. Naslouchejme jeden druhému. Přemýšlejme o tom, co říká a proč to říká. I když s ním nesouhlasíme, nechme ho vyslovit jeho názor a v klidu s ním diskutujme a hledejme společnou cestu.
Vždyť život je tak krátký.
Život na zemi by mohl být krásný a v pohodě. Pojďme pro to něco společně udělat.
Co? Přemýšlejme o tom a diskutujme s ostatními lidmi.
Zdeněk Jirásek, SPOZ Praha
