Jsme generace, která se nikdy nevrátí. Generace, která trávila veškerý volný čas na ulici. Generace, která si hrála na schovávanou za tmy. Generace, která našla, umyla a prodávala prázdné lahve. Generace, která vyráběla papírové hračky holýma rukama. Generace, která sbírala známky, fotky a alba výstřižků. Generace, která v deštivých dnech hrála deskové hry a karty. Generace, která četla po nocích a smála se pod peřinou v posteli, takže rodiče nevěděli, že jsme stále vzhůru.
My děti, které jsme se narodily v letech 1960 až 1990, jsme byly z dnešního pohledu prý vychovávány „patologickými“ rodiči. I když ani oni ani my jsme nevěděli, že jsou „patologičtí". Měli jsme svou partu kamošů, se kterou jsme se scházeli mezi paneláky, a naše mámy se nebály, že se „pozabíjíme“. Nechodili jsme do soukromých školek a škol, a rodiče se přesto netřásli strachem, jestli náhodou nebudeme opoždění ve vývoji. Neběhali za námi s čepicí a nekontrolovali, jestli jsme zpocení.
Sezónní choroby se nám vyhýbaly, a když jsme náhodou něco chytili, vyřešil to čaj s medem, česnek nebo odvar z cibule. Zalezli jsme pod peřinu a pořádně se vypotili. A bylo po všem. Les bylo naše území. Hráli jsme si na indiány, válku, stavěli lesní domečky, z větví vyráběli zbraně. Jedli jsme maliny, jahody, sbírali je přímo do pusy jen tak neumyté. Mámy se nebály, jestli nás napadne nějaká šelma, nebo jestli se zraníme.
Věčně jsme lítali bez dozoru na kole. Někdy i k řece. Koupačka a klepač byly samozřejmostí. V zimě jsme sáňkovali na každém kopečku, občas jsme vletěli do plotu nebo do potoka, a přesto nikdo neplakal. Neznali jsme chrániče kolen a loktů při bruslení, modřiny k nám prostě patřily. Sousedka, která na nás žalovala rodičům, nám byla tak trochu pro smích. Rodiče nařídili, že ji musíme slušně zdravit a za trest jí nosit nákupy. Děda kouřil dýmku a dým nám foukal přímo do tváře, nahlas se smál, když se nám to nelíbilo a šklebili jsme se.
Museli jsme umět násobilku a vyjmenovaná slova, jako když bičem mrská, odpředu i odzadu. Nikdo neznal výrazy jako dyslexie, dyskalkulie a kýho výra, jaké všechny dys... Do školy nás nikdo nedoprovázel. Každý jsme věděl, že se chodí po levé straně ulice a pořádně se rozhlédnout, než vejdu do vozovky. Kdybychom to nedodržovali, to by byl rachot! Svačinu jsme nepotřebovali, vždycky se našlo nějaké jablko na stromě, voda ve studni nebo kus chleba u kamaráda doma.
Abychom si hráli, vystačili jsme si sami. Takových her, co jsme vymysleli! Hřiště bylo všude, kde jsme chtěli. I když jsme měli televizi, pravidelně jsme se dívali jen na Večerníček. I když nebylo tolik škol, jako dnes, byli jsme vzdělaní a vychovaní. Nenosila se informovanost o výchově, a přesto jsou z nás slušní lidé. To díky rodičům jsme dětství přežili bez nálepek typu ADHD, bez psychologů, nářků, nudných přednášek o tom, co bychom měli a neměli...
Zdravím vás všechny, kdo stejně jako já tuto dobu prožili v radosti a bez následků. A z té radosti a prožitků čerpám doteď. Vzpomínky vám nikdo nevezme. Dávají mi víru.
Vaše Zuzana