Užila jsem si v tomto týdnu spánku, sněhu, obyčejných radostí. Měla jsem ale i dost času na přemýšlení. Znovu jsem si uvědomila, jak je pro mě podstatná moje rodina. Dává mi pocit jistoty a bezpečí. Je úžasné mít se kam vracet a mít se na koho spolehnout. Určitě v tom nejsem sama. Na sjezdovce se to maminkami, tatínky a jejich caparty nebo i puberťáky jenom hemžilo.

Utvrdila jsem se v tom, jak je důležité usnadňovat život rodinám, aby spolu mohly trávit co nejvíce času, aniž by musely počítat každou korunu. Je mi též jasné, že ne všechny rodiny fungují, jak by měly. Některé uvízly v dluzích, jiné se rozpadly a s dětmi to táhnou jen samoživitelky či samoživitelé. Na ně všechny je nutné myslet při přijímání rozumných zákonů a při přerozdělování veřejných peněz.

Podstatné je mít kde bydlet, mít práci a v případě potřeby jistotu sociální sítě natažené státem. V tom všem vidím priority, na něž se musí vláda v čase, který zbývá do sněmovních voleb, zaměřit. A samozřejmě i ve spravedlivém nastavení penzí. Proto jsem ráda, že se seriózně debatuje o mojí představě, aby příští rok v lednu dostali senioři o 1050korun víc. Není čas na kladení si malých cílů. Nemám ráda polovičatost. Jak říkají Japonci, jednou rukou nezatleskáš, na jednom křídle nevzlétneš.

Uvnitř koalice se často přeme. V předvolebním období atmosféra určitě ještě zhoustne. A ani parlamentní opozice nám jistě nic nedaruje. Pokusím se ale přispět k takovému klimatu, jež prospěje rozumné diskusi nad kroky, které lidem ulehčí život. Budu ráda, když mě v tom podpoříte.

Přeji vám úspěšný týden a pokud budete teď patřit k těm šťastnějším zase vy, tak i pěknou dovolenou a jarní prázdniny!