Rozdíl mezi představou českého občana o Evropské unii a realitou je propastný. Dobrý občan bývá zachvácen přesvědčením, že Evropská unie byla stvořena pro jeho dobro, ale protože se tak nějak stále úplně nedaří, je třeba přidat v úsilí, a zejména čeští zástupci by se měli mnohem více snažit, aby dobra přibylo. Na český stát dobrý občan nahlíží jako na veskrze prohnilý a s nadějí hledí do Brusele, odkud čeká nápravu. Jenže ono je to všechno tak nějak právě naopak. Leccos mohl napovědět koronavirus a již dříve snaha o nadílku imigrantů a třeba postoj k tureckému prolamování řeckých hranic do Evropské unie.
Rozhodují schválení, ne zvolení
Evropská unie, totiž její vedení, není na lid členských států nikterak zvědavá, právě naopak. Proto se všemu demokratickému úporně brání. Zatímco v demokratickém státě rozhodují zástupci zdola vyzdvižení volbami, v Evropské unii rozhodují shora jmenovaní oligarchií schválení. A co Evropský parlament? Mohl by někdo namítnout. Ten však nemá zákonodárnou iniciativu na rozdíl od parlamentů národních. Hlasuje o návrzích shora dodaných. Jistěže i poslanci Evropského parlamentu mohou předložit nějaké deklarace a výzvy. Vyzvaní se pak sami rozhodnou, zda jim vyhoví. Když například poslanci EU žádali po Evropské komisi usnadnění imigrace, sdělují pak domů zneklidnělým voličům, že je to nezávazné. Žádají-li například zrušení dvojí kvality potravin, tváří se, jako by to pro někoho bylo závazné. Evropský parlament má Evropské unii dodat zdání demokratického rozhodování. Podobně byl asi Ústavodárný říšský sněm v Kroměříži zřízen jako protiváha rakouského císařského dvora.
Rakousko doženem na svatého Dyndy
Jednotlivé členské státy mají nebo měly své orgány, které řeší problémy zemí tak, aby veřejnost, i když se to nezdá, byla co nejméně nespokojena, neboť chtějí pokračovat i po příštích volbách. Úředníci Evropská komise slouží zájmům oligarchie tak, aby nebyli zaměněni loajálnějšími. Musí se hodně snažit, aby vyhověli. Demokracie v jednotlivých zemích, byť nedokonalá, je překážkou prosazení vyšších zájmů Evropské unie.
Jednotlivé země například v EU nesmějí podporovat svoje hospodářství. To je zárukou, že náhrada „hospodářskou soutěží“ zničených vlastních podniků novými, s kvalifikovanou výrobou, je vyloučena. Přípustné jsou jen montovny zahraničních koncernů platících daně v daňových rájích a zaměstnávající málo kvalifikované pracovníky, pokud možno dovezené z ještě chudších zemí. Za to máme být vděčni. „Volný pohyb kapitálu“ v praxi znamená pohyb od nás přes daňové ráje do zahraničních bank. „Volný pohyb pracovní síly“ znamená přesun kvalifikovaných – bez školného vzdělaných – ven a nekvalifikovaných do země. Volný pohyb zboží znamená, že obchodní řetězce k nám dovážejí zahraniční zboží včetně zemědělských produktů několikanásobně více dotovaných než naše domácí. To je jedna výhoda za druhou. Proto už nikdo neklade oblíbenou otázku první poloviny let devadesátých: Kdy Česká republika dožene Rakousko? Tempo růstu životní úrovně je stejné jako za socialismu a Rakousko je stále stejně vzdáleno, i když Václav Klaus senior tvrdí, že jsme se za oněch třicet let poněkud přiblížili. Že máme nižší produktivitu práce? Ano, takovou, jaké lze v montovnách a při investiční zanedbanosti dosáhnout.
Zákaz vlaječek má masivní podporu
Nebylo by spravedlivé úpadek průmyslu, zemědělství, školství, kultury, atd. připisovat jen Evropské unii. Velkou zásluhu zde mají strany vládnoucí zejména v první polovině devadesátých let, kdy byly podpořeny naivním očekáváním občanů. O úpadek školství a kultury se zasloužily svěží západní větry, neboť Západ stále kráčí o několik kroků před námi. Evropská unie tyto procesy kodifikovala a usiluje o prohloubení dosažených výsledků. Českého občana by patrně překvapilo, že 90 % poslanců Evropského parlamentu si přeje vytvoření Evropské unie jako unitárního státu se všemi atributy včetně vlastní armády a zahraniční politiky. Opakovaně jsem slyšel poslance EP zdůrazňovat (od Sjednocených, přes Zelené, socialisty, Liberály až po Evropské lidovce), že to nejhorší, co by se mohlo stát, by bylo vrácení nějakých kompetencí národním státům. Zákaz vlaječek, který aktivně podporuje 50 % poslanců EP a 40 % je lhostejný, není nahodilý. Opravdu nenávidí členské státy, hranice a národy. Nebo jsou jim lhostejné. Současně si nejméně 80 % poslanců EP přeje pokračování přílivu imigrantů. Zástupce příslušného komisariátu pozvaný českými lidovci nám s vážnou tváří hlavně zdůrazňoval, že chybí lidé v pečujících profesích a bájný průmysl 4.0 bude vyžadovat desetitisíce ajťáků, kteří nám v Evropě chybí. Proto je migraci třeba podporovat a zveličovaných lapálií si nevšímat. Nejméně 70 % poslanců EP si přeje „zelený úděl“ s drastickým omezením živočišné výroby a zemědělství vůbec, minimalizaci používání spalovacích motorů až jejich zákazem, zrušení tepelných a atomových elektráren, atd. Ty bilióny je nutné na to dát rychle. Kysličník uhličitý a kravské prdy zůstávají na místě, vzduch nad Zeměkoulí přece neproudí a zhroucení průmyslu, zemědělství a zbídačení obyvatelstva nám na ostatních kontinentech budou závidět a proto se k Evropě připojí. Všichni budeme hrdí, že jsme světoví lídři v uskutečňování geniálních myšlenek. Pozor, oni to myslí smrtelně vážně!
Prolhanost dvojím metrem
Myslím, že každého by stejně jako mě překvapil podíl poslanců EP se zcela bizarními nápady, hlupáků a fanatiků nevývratně přesvědčených o vlastní pravdě, naprosto odtržených od reality a bez jakéhokoli pocitu reálné odpovědnosti za důsledky jejich rozhodnutí. Čtenáři věř, že něco takového v českém parlamentu přece jen není k vidění (doufám, že se nepletu, dvacet let jsem v Parlamentu ČR nebyl). Důležitou vlastností hojně uplatňovanou ve strukturách EU je prolhanost, která se projevuje zvláště uplatňováním dvojího metru. Vášnivě je odsuzováno potlačování národních práv asijských muslimských Rohingů nebo Ujgurů či budhistických Tibeťanů při naprosté lhostejnosti k právům Katalánců, kteří, ač byli řádně zvoleni, se stali poslanci až na základě soudního rozhodnutí, nebo Rusů, kteří byli v pobaltských státech zbaveni občanství a dodnes žádného nenabyli.
Inkluze za inkluzí?
Koronavirová epidemie ukázala nejen omezenou schopnost některých evropských států se s epidemií vypořádat, ale i úplnou neschopnost orgánů EU jakkoli smysluplně a včasně reagovat. Výsledkem nepochybně bude úspěchem završená snaha vytvořit nějaký „evropský orgán“ na koordianaci epidemií, který napříště zajistí celounijní chaos. Již dnes existuje komisař pro „krizový management“ Janez Lenarčič (Slovinsko), který prý koordinuje reakce na naléhavé situace. Dočetl jsem se, že „podporuje členské státy v rozvoji strategií na katastrofická rizika“. Možná je něco jako blanický rytíř a čeká, až bude nejhůř, a ono se to s tím koronavirem pořád ještě zhoršuje. Národní státy degradují také tím, že místo kvalifikovaných a odpovědných vlastních rozhodnutí mají úředníky, kteří „čekají na instrukce“, aby je mocí nadřazenosti unijní legislativy nad národní legislativou pak za každou cenu prosadili. Hezký příklad je inkluze ve školství. Paní ministryně Kateřina Valachová ji zavedla hbitě s odůvodněním, že už jsme jí stejně dávno měli mít.
Nabízí se otázka, proč vlastně v Evropském parlamentu jsem, když proti vůli většiny nemohu nic prosadit. A nabízí se odpověď, že pro peníze. To ovšem nedává smysl. SPD mě nekandidovalo kvůli své starosti o můj prospěch, ale proto, abych ukazoval pravdivý obraz Evropské unie v České republice. A o to se snad nikoli bez úspěchu snažím.
