Jako klíčové priority pro financování státem vidím dva základní:
1) Financování služeb nezbytných pro fungování společnosti (nezbytné veřejné služby a strategická odvětví nezbytná pro fungování státu, např. zaměstnanci vodáren či energetiky),
2) Ochrana před vznikem existenční nouze kteréhokoliv občana
Rozpočítávat náklady způsobené koronavirem je nezbytné na celou společnost, když se všichni budou podílet zhruba stejným procentuálním podílem a nikoliv stejnou částkou, přičemž náhrada těchto nákladů nesmí mít vliv na finanční saturaci klíčových priorit. K tomu je samozřejmě nezbytné zastropování maximální výše mzdových i jiných náhrad, neboť platit někomu ze státních peněz nyní manažerské platy by znamenalo nezodpovědný hazard s prostředky, které jsou potřeba na důležitější věci. Aby stát měl na to nezbytné, nemůže platit to zbytné, jakkoliv třeba jinak legitimní. Jednoduše každý musí mít státem zajištěno uspokojení základních potřeb pro udržení lidsky důstojného života (alimentace, bydlení, péče o zdraví atd), tj. stát musí s prostředky nakládat tak, aby jich na tyto výdaje měl dostatek.
S potěšením a uznáním lze konstatovat, že vláda plnění těchto cílů zvládá velmi dobře a její koncepce jim plně odpovídá. Ukazuje se býti odolná i nepředstavitelnému tlaku všech možných lobby, které se snaží prosazovat své partikulární zájmy na úkor druhých - právě schopnost udržet všechny tyto tlaky v rovnováze je přinejmenším stejně obtížné, jako samotný boj proti koronaviru, a pro členy vlády je to škola, na kterou do konce života nezapomenou. Tím spíš je skutečně hodno ocenění, jak to doposud zvládají. V současné situaci neexistuje řešení, po kterém by byli všichni spokojení - je proto nutné hledat taková řešení, kdy nikdo nebude zcela opominut a budou plněny výše uvedené klíčové priority.
Příkladem potenciálních výdajů, které v nynější situaci vláda zcela správně vyškrtla z náhrad, je ušlý zisk podnikatelů dotčených nouzovým stavem. Důvodů je mnoho. Především je v podstatě nemožné takové částky objektivně vyčíslit, neboť výše odškodnění by měla odpovídat rozdílu mezi ziskem v době nouzového stavu a ziskem, který by v době pandemie byl i bez nouzového stavu. Jakékoliv částky v tomto ohledu vyřčené by byly ryze arbitrární, protože současná situace doposud nikdy nenastala a není ani s ničím jiným srovnatelná. Je však velmi pravděpodobné, že by drtivá většina provozoven pro veřejnost byla i bez nouzového stavu na zlomku svých běžných tržeb.
Tím spíš je zarážející, že někdo o žalobách proti ochranným opatřením státu za nynější vypjaté situace vůbec uvažuje, zvláště když motivem jsou pouze peníze. Pokud by na takové žaloby skutečně došlo, nevěřím že by se našel v naší zemi svéprávný soudce, který by jí vyhověl. I běžných právních argumentů je k tomu mnoho – kromě výše uvedeného obtížného unesení důkazního břemene žalobcem by taková žaloba nepochybně byla především v rozporu s dobrými mravy ve smyslu § 2 odst. 3 občanského zákoníku, a to z vícero důvodů.
Především nutno si uvědomit, že nepřítelem není stát a nouzový stav, ale koronavirus, před kterým se stát uvedenými opatřeními snaží občany chránit, a to včetně těch, kterým zavřel provozovny. Pokud by tak nečinil, došlo by nejen k nevyčíslitelným škodám na životech i zdraví, ale v konečném důsledku i k mnohem vyšším nákladům ekonomickým v podobě postupného absolutního ochromení ekonomiky z důvodu nekontrolovaného šíření epidemie, které bychom pocítili všichni mnohem víc než jako tíži ušlých zisků. Stát nouzovým stavem "způsobil škody" asi jako hasiči, kteří někomu doma hasí požár, a přitom rozmáčí koberec. Oni skutečně způsobili určitou materiální škodu, avšak obyvatelům hořící nemovitosti zachránili život. Může někoho napadnou hasiče žalovat o náhradu ušlého zisku za neuskutečněný prodej takového koberce? Pokud nežijeme v USA, tak patrně ne.
Rozpornost takových žalob s dobrými mravy by spočívala i v tom, že pokud by stát skutečně začal vyplácet ušlé zisky, nepochybně by jej to rychle ekonomicky položilo, čímž by se zhroutily veškeré jeho funkce od kupř. funkce bezpečnosti přes zdravotnictví, školství až po vymahatelnost právního řádu. Žalob by totiž bylo tolik, že by je státní rozpočet nemohl utáhnout, a omezit je nějakými dalšími podmínkami by znamenalo další žaloby, pro změnu proti omezujícím podmínkám. Takže nejlepší řešení je snažit se lidem vysvětlovat, že nevyplácení ušlých zisků je po všech stránkách nejmenší zlo. Nikoliv pro stát, ale pro občany samotné, protože pro ně zde stát je. Fundované argumenty prezentovala ministryně Schillerová i ministr Havlíček. Kdo tedy za současné situace požaduje náhrady ušlého zisku, řeže si tím větev, na které sám sedí - k čemu by podnikatelům byly získané peníze, když by se z nich při státním bankrotu staly jen barevné papírky? Stát není žádná bezedná hydra - stát jsme my všichni a má jen takové prostředky, které mu odvedeme a nevyčerpáme.
Žaloba by byla neslučitelná rovněž s ochranou lidských práv podle Listiny základních práv a svobod, neboť jejich garantem je opět stát a pokud by tento byl ve své činnosti paralyzován, byla by paralyzována i garance těchto práv, což přirozeně nelze v demokratickém režimu připustit. A to vše jen proto, aby se někdo domohl jakýchsi svých ušlých zisků. Neproporcionalita těchto dvou hodnot natolik bije do očí, že ji netřeba zdůraznovat. Dokonce i základní kodex soukromého práva občanský zákoník v § 2 odst. 1 stanoví, že "Každé ustanovení soukromého práva lze vykládat jenom ve shodě s Listinou základních práv a svobod a ústavním pořádkem vůbec, se zásadami, na nichž spočívá tento zákon, jakož i s trvalým zřetelem k hodnotám, které se tím chrání. Rozejde-li se výklad jednotlivého ustanovení pouze podle jeho slov s tímto příkazem, musí mu ustoupit.". Jinými slovy by tak žaloba, která by mohla ohrozit roli státu coby subjektu veřejné moci a garanta veřejných subjektivních práv občanů, nemohla obstát. Odhlédnout nelze ani od § 2006 odst. 1 občanského zákoníku konstatující zánik závazku pro nemožnost plnění – zánik hypotetického závazku státu k náhradám ušlého zisku by zde byl v případě hrozby takovýchto nákladů bezpochyby naplněn, neboť takovéto plnění je ze shora uvedených důvodů nemožné.
Úvahy o žalobách o ušlý zisk proti státu jsou za této situace výrazem nesmyslného či utilitaristického přístupu k právu založeného na akontextualitě a absolutizaci jedné normy či jednoho institutu, aniž by byl interpretován v kontextu právního řádu jako celku, což pak vede k těm nejabsurdnějším situacím. Nemá-li být aplikace práva bezduchým mechanickým používáním pravidel bez ohledu na jejich obsah a smysl, musí být použití každé právní normy interpretováno v souladu s jeho účelem, a ten pak s účelem celého právního řádu, kterým je nepochybně spravedlnost, garance funkcí státu a ochrana veřejných subjektivních práv. Nic z toho by nebylo možné, pokud by stát zkrachoval v důsledku zbytných finančních požadavků určité skupiny občanů.
Ještě větším zklamáním a trhlinou společenské solidarity je, že tyto úvahy nacházejí živnou půdu i u některých advokátů. V jejich případě je to postoj o to smutnější a slepější, protože advokáti coby odborníci vědí, jaká aplikace práva je řádná a jaká účelová. Pro mě velmi překvapující názor prezentuje např. doc. Koudelka, viz který tyto žaloby hájí, viz:https://www.parlamentnilisty.cz/profily/Doc-JUDr-Zdenek-Koudelka-Ph-D-120247/clanek/Advokat-a-nouzovy-stav-102954.
Překvapení z postoje doc. Koudelky poněkud ustoupí když si všimneme jeho politické příslušnosti. Takovýto postoj nemůže překvapit od člena klausovské Trikolóry, jejíž politika je konstruována na ryzím klausismu - peníze jsou všechno a morálka nic, utilitarismus je legitimní prostředek k prosazování vlastních zájmů, moje zájmy jsou nadevše a ohledy na druhé jsou předmětem mé libovůle, stát je nepřítel protože nutí občany k solidaritě, žádný důsledek není tak negativní, aby ospravedlnil zásah do soukromého vlastnictví atd.
Při pročítání názorů doc. Koudelky nepřekvapí, že jej kdysi navrhoval jako člena Ústavního soudu tehdejší prezident Klaus, přestože doc. Koudelka byl dříve členem ČSSD - Klaus samozřejmě dobře věděl, jakého člověka do ÚS tlačí, a věděli to i senátoři za ČSSD, kteří tuto nominaci naštěstí nepodpořili. Klaus se samozřejmě následně veřejně podivoval, proč kandidáta ani "jeho" strana nepodpořila a kroutil hlavou nad tím, "koho by tedy vlastně v ČSSD chtěli", což bylo divadlo pro veřejnost snažící se diskreditovat ČSSD, protože kdyby byl doc. Koudelka socialisticky smýšlející člověk, nikdy by od Klause nominaci nezískal. Koudelkův další politický vývoj dal tehdejším senátorům za ČSSD za pravdu, když doc. Koudelka posléze připlul do krajně pravicových klausovských vod pod vlajkou Trikolóry, a její politický kurz hájí věru pravověrně.
Doc. Koudelka se patrně zároven snaží vzbudit dojem, že advokát je vlastně ultimativně vázán požadavky klienta, protože je tu "pro klienta". Jinými slovy, když klient chce dosáhnout něčeho zjevně nemorálního, advokát jej musí následovat jako poslušný pes na vodítku, tj. za případné mravní nedostatky svého pána neodpovídá. To je ale hrubá dezinterpretace. Vždy je výlučným rozhodnutím advokáta, jestli případ převezme či nikoliv, a protože zná žalobní cíle klienta, zná pochopitelně i jejich mravní rozměr. Rovněž skutečnost, že řada advokátů přijímá případy nikoliv podle svého svědomí, ale s cílem (zpravidla velmi vysoké) získané odměny za zastupování, je jedním z důvodů, proč bych nikdy nechtěl být advokátem. Postoj předestřený doc. Koudelkou též evokuje dojem, že advokát je po zuby vyzbrojený bojovník, který bude střílet proti tomu, koho jeho klient označí za nepřítele - v případě žalob o náhradu ušlého zisku proti státu by to byla střelba především proti zdravotníkům, policistům, nízkopříjmovým domácnostem, matkám samoživitelkám, seniorům s minimálním důchodem atd, na které by ochromení výdajové stránky státního rozpočtu dopadly nejcitelněji.
Jestli chceme současnou krizi úspěšně překonat, musíme se plno věcí naučit a plno odnaučit - především to šílené a neutuchající sobectví s touhou po osobním prospěchu bez ohledu na újmu druhých. Společnost může fungovat pouze jako kooperativní celek založený na společenském konsensu - ve společnosti každý potřebuje každého, a i nejmajetnější "podnikatel" potřebuje popeláře, kteří mu vyvezou popelnice, pekaře co jim upečou chleba, mechanika kteří opraví auto atd. Pokud nenažranci stát coby garanta společenského konsensu rozloží, přestane fungovat všechno včetně policie a zdravotní péče, a je otázkou, kdo pak tyto "podnikatele" ochrání před ozbrojenými tlupami potulujícími se ulicemi, nebo před koronavirem a jinými nemocemi, které nebude mít kdo léčit. Tyto souvislosti by si všichni měli uvědomit dříve, než začnou ultimativním prosazováním svých zájmů ohrožovat plnění existenčních zájmů všech ostatních.
To, že máme starost o ušlé zisky, je vlastně dalším důkazem, že vláda postupuje v boji s epidemií dobře. Kdyby tak nekompromisní nebyla, namísto ušlých zisků bychom se zabývali provizorními lůžky v tělocvičnách či v horším případě provizorními krematorii.
Budeme-li však nyní platit ušlé zisky podnikatelům, brzy se vyčerpají peníze také na ochranné pomůcky pro zdravotníky, kteří za nás denně nasazují životy. Každý, kdo za úhrady ušlých zisků za současné situace bojujete, si nejprve odpovězte, zda jste s tímto důsledkem ztotožněni. A hned poté, zda jste ztotožněni i s tím, že se o Vás lékaři budou v případě Vašeho onemocnění koronavirem starat i bez roušek, protože na ochranné prostředky stát finančně vyčerpaný náhradou ušlých zisků nebude mít peníze. Pokud jste na předchozí otázky odpověděli kladně, můžete si odpovědět ještě na třetí: zda máte odvahu se i nadále považovat za lidské bytosti.
