Premiér dokonce často mluví o tom, jak dokonale jsme to zvládli, že ostatní země postupují špatně, a že si z nás mohou brát příklad. Ale upřímně řečeno, pro toto zatím moc důkazů není. Stačí se podívat na jiná čísla, které sice nemají takovou výpovědní hodnotu, ale zajímavá jsou určitě: celosvětové údaje John Hopkins University o počtu prokázaných případů COVID 19 (ZDE).
Nesrovnávají se zde ve vztahu k počtu testovaných, ani k podílu na počtu obyvatel, jde o celkový počet v jednotlivých zemích. Zajímavé je, že před dvěma týdny byla Česká republika v mezinárodním srovnání počtu prokazatelně nakažených zhruba na stejném místě jako dnes – tedy mezi 20-25 celosvětově nejpostiženějšími zeměmi. Lze z toho něco odvodit? S jistou opatrností ano. Máme jedny z nejpřísnějších restriktivních opatření na světě, přesto nás v tabulce nepřeskakují desítky zemí, které mají volnější režim. Ani naopak: nárůst u nás není tak malý, abychom se posunuli na výrazně lepší místo, přestože „subjektivně“ v ČR pandemii zvládáme. Co to znamená? Zřejmě neexistuje jasná korelace (přímá souvislost) mezi šířením COVID-19 a razantností přijatých opatření, faktory jsou nejspíše i další. Záleží nepochybně také na schopnosti rychle izolovat nakažené lidi, chránit dostatečně ostatní, na dostatku ochranných prostředků pro lidi v první linii a pro ty ohrožené, na kvalitě a šíři testování, na důrazu na ochranu seniorů a ohrožených skupin. Na to se taky máme primárně soustředit.
Takže když si dáme dohromady všechno, co víme, mělo by z toho vyplynout následující: je nejvyšší čas přemýšlet nad uvolňováním opatření. Pomalu bychom mohli některé části našich životů začít vracet do normálu, postupně a promyšleně uvolňovat některé zákazy, obnovovat části ekonomického života a vracet lidem svobody. Každý den navíc, kdy bude naše společnost ochromena, nám škodí. Je čas, aby vláda představila jasný plán, kdy se lidem svobody začnou vracet.
Musí to být plán jasný, konkrétní a promyšlený. (Opravdu promyšlený, ne tak, jak dosud postupuje vláda: premiér řekne, že pustí děti do školky a na první stupeň s metrovým rozestupem, ministr školství mu vzápětí vzkáže, že to nejde - a každý, kdo někdy viděl malé dítě ví, že udržet stálý metrový (a ne dvoumetrový?) odstup v kolektivu pěti či osmiletých dětí je nemožné.) Půjde o náročnou operaci, mnohem těžší, než když se všechno zavíralo. Aby všechna dosavadní omezení nepřišla nazmar, znamená to při jejich uvolňování přijmout "paralelní" opatření, např. v oblasti hygieny veřejných prostor apod. Tento typ odborné a politické debaty ale nebude možný tak, jak to dosud dělala vláda: všichni se musíte chránit, tak si doma ušijte roušku. Co "stačilo" od vlády v prvních týdnech restrikcí, nebude stačit při návratu k normálnímu fungování společnosti. Úspěch České republiky bude záviset na tom, zda a jak rychle dokážeme promyšleně - při zachování ochrany ohrožených - vrátit lidem svobodu a postupně naši zemi zase oživit.
