Děkuji. Vážený pane předsedající, vážený pane premiére, vážená vládo, vážené kolegyně, vážení kolegové, dovolte mi, abych dnes tady vystoupil s podporou návrhu na prodloužení nouzového stavu do 25. příštího měsíce, a to z jednoho prostého důvodu, že si dovolím vám tady možná jako první z těch předřečníků říci příběh - a omlouvám se za to, že vám ten příběh budu vyprávět - příběh starosty, který vlastně prožil od 12. března ten nouzový stav, jak se říká, v plné parádě.

Předně chci říci, že o kom budu mluvit, nikoho se nechci dotknout - v žádném případě. Chci, aby moje vystoupení působilo naopak nikoliv kriticky, ať k opozici nebo mým koaličním partnerům, nebo dokonce mým spolustraníkům.

Ale dovolte mi, a já vám řeknu ten příběh popravdě, je pravdivý, který se skutečně odehrál. Jak už je známo, jsem starostou města Náchoda v Královéhradeckém kraji, které má přes 20 000 obyvatel. 12. března byl vyhlášen nouzový stav, já jsem asi čtrnáct dní předtím přišel s návrhem na radu města, že v rámci mých kompetencí a v rámci kompetencí rady nakoupíme roušky a respirátory do majetku města. Mí kolegové se ptali, proč to dělám, z jakého důvodu, proč takhle vystupuji, proč to vlastně chci. A je to prostě proto, že jsem začal číst tu situaci a předvídat, a nejenom já, ale i mí kolegové, jaká je situace v té době už v Itálii, ve Španělsku, v Evropě, ale především jaká byla v té době situace v Číně. Stačil jeden telefonát, kdy jsem zjistil, jaký je stav v národních rezervách, co se týče ochranných pomůcek, a to byl pro mě jednoznačný apel, že pokud nebudu mít roušky a bude vyhlášen podobný stav, tak těm lidem, kteří, jak dneska všichni říkáme, že jsou v první linii, nemůžeme nic dát. V neděli, přesně jak jsem předpokládal, jsem svolal první krizový štáb a začali se hlásit první lékaři, že v pondělí ráno začínají ordinovat a musejí do práce a nemají roušky a nemají respirátory. A úplně nejhorší ze všeho bylo, že mají vlastně strach, protože se na ně řítí COVID-19, v té době, když si to střihneme zpátky, tak vlastně, řekněme, velmi nebezpečná věc, kterou jsme všichni v té době prožívali velmi emotivně a velmi postrašeně.

Včera jsem jel po městě a neříkám, že jenom v Náchodě, ale v celé České republice mám dneska pocit, že lidé už nemají takový strach. Samozřejmě do jisté míry nosí roušky a tak dále, ale už to není tak intenzivní a všichni cítíme, že to není tak intenzivní. A nechci tady zmiňovat trhy v Praze na Náplavce a tak dále. Prostě to není tak intenzivní. A je to tak dobře, je to samozřejmě velmi dobře, že to není intenzívní. Nicméně právě proto, že jsme měli roušky, tak jsme začali dodávat v tu chvíli darem okamžitě lékařům, dentistům, specialistům, aby mohli ráno ordinovat. Najednou z ničeho nic, a omlouvám se, že to neříkám v nějakém slovosledu, se vyhlásilo to, že se zavírají hranice. Dámy a pánové, tvrdím, že od roku 1945 do Náchoda přijela poprvé česká armáda. A musím říci, že přijeli elitní vojáci, chrudimští výsadkáři. A teď mi promiňte, ale ti chlapi prošli válkou, ti chlapi jsou hrdinové a přišli s tím, že měli na pusách šály. Nebyli ničím chráněni, ničím. Nezbylo nic jiného, než abychom jim dali okamžitě respirátory, protože jsou v první linii, protože vzápětí na to se polská strana rozhodla, že bude odbavovat za hodinu čtyři kamióny a všichni si pamatujete, že se udělala ta historicky nejdelší fronta od Náchoda až na D11, 54 kilometrů, všichni si to pamatujete. Takže jinými slovy tito lidé vytahovali z té dlouhé fronty italské řidiče, kteří měli teplotu 38, se šálami na puse. Zničeho nic jsem zjistil, že vedle nich je Celní správa, která spadá pod paní ministryni. A já jsem se samozřejmě s paní ministryní okamžitě spojil a řekl jsem jí, že lidi nemají ochranné pomůcky a potřebujeme jim pomoct. Takže jsme okamžitě vytáhli pomůcky a dali jsme je celníkům, paní ministryně může potvrdit, protože byli v té první linii a zásadně okamžitě pomáhali na hranicích.

Já vám tady nechci vyprávět emotivní příběh, protože tady můžu vypravovat celou řadu věcí a tak dále. Mezitím mi spadla půlka úřadu do karantény, aby se to nepletlo, protože zkrátka a dobře účetní byla na COVID-19. Mezitím v situaci, kdy jsme měli člověka, který byl na COVID-19 pozitivní, a ti geniální kolegové z organizace Vodovody a kanalizace sami řekli, kdo to je, byl to ředitel Vodovodů a kanalizací v Náchodě, tak se něj na sociálních sítích uspořádaly hony, že vlastně on je ten, který sem nemoc zanáší, on je ten prašivý. Jenom vám chci říct, abyste si všichni vzpomněli, jaká ta situace byla. Ta situace byla děsivá v mnoha ohledech, v mnoha situacích a z mnoha pohledů. Chci říci, že než nastal vlastně ten most, než se začal stát zásobovat respirátory a rouškami, tak jsme v tom zůstali a myslím, že těch příběhů, je tady celá řada starostů, kteří tady sedí, je přes 6 000. Každý je nějakým způsobem emotivní. Teď nechci mluvit jako zástupce všech starostů, to si v žádném případě nedovolím. Ale každý to svým způsobem prožíval. Někdo víc, někdo míň, pro někoho to bylo víc tragické, pro někoho to bylo méně tragické.

Já v tuhle chvíli můžu dávat další příklad, kdy jsme museli zabezpečovat kritickou infrastrukturu, kdy jsme v podstatě neměli vůbec žádnou možnost, protože z kraje nepřicházely vůbec žádné ochranné pomůcky, protože centrální systém v té době ještě nefungoval. My máme v Náchodě teplárnu, ti lidé musí být 24 hodin na dispečincích. My máme sociální služby. Museli jsme těm lidem dát sociální služby. A všichni ti z vás, kteří jste starostové, jste zcela určitě zajišťovali dobrovolníky. A musím říct, že taková míra solidarity lidí v tom začátku byla fantastická. Začaly se šít roušky a přesně, jak tady mí předřečníci říkali, jsem rád, že to lidi spojilo. Měl jsem pocit, jako když naši hokejisté přijeli z Nagana. Měl jsem takový pocit, že jsme všichni zase jeden velký spojený národ, do momentu, kdy vlastně nastala situace, kdy tohle všechno, co já tady vyprávím, a jsem moc rád, že mí kolegové tady hovoří o tom, že už nechtějí ten nouzový stav ukončit, protože v případě, pokud by to ukončili a nemáme zajištěno zásobování, a nejenom zásobování rouškami, protože to není jenom o těch rouškách, ale dovolte mi ještě jednu situaci, kterou vám chci představit. Všichni dobře víte, že Náchod je hraničním městem a zhruba 15 % města, které je bezprostředně za hranicemi, což je město Kudowa-Zdrój, je zaměstnáno v Náchodě. V momentě, kdy by skončil, ať už zítra, pozítří, za sedm dní nebo za deset dní, nouzový stav, armáda odjede a otevřou se hranice. A já teď řeknu velmi nepříjemnou věc a omlouvám se, že tím možná někoho naštvu, ale víte kolik stojí v Polsku v tuhle chvíli test na COVID-19: 3 600 korun. Ti lidé, kteří už měsíc a půl nebyli v České republice, protože nemají výplatu, si ho nemohou ani koupit. Problém je v tom, že se tam ty testy ne, že nepoužívají, ale nemají je k dispozici. Každý stát to nějakým způsobem řeší a každý stát má jiné problémy. Jenom chci říci, že v tuhle chvíli jsme otevřeli hranice a pokud skončíme nouzový stav, tak se vlastně otevřou stavidla a lidé, kteří k nám přijdou na práci, kterých je v tuhle chvíli na česko-polské hranici přes 50 000, přijdou naprosto nekontrolovatelně do České republiky a nikdo nevíme, jestli budou mít testy pozitivní nebo negativní.

Já upozorňuji na to a nechci tady strašit, jenom chci říct, abychom si všichni uvědomili důsledky ukončení nouzového nebo krizového stavu, chcete-li. Omlouvám se, nechtěl jsem být emotivní a už vůbec nechci vyvolávat reakce a nikoho se nechci dotknout.

Já v tuto chvíli bych si velmi přál, aby Sněmovna odsouhlasila na návrh pana premiéra prodloužení nouzového stavu do 25. května. A ten důvod je prostě takový, že potřebujeme být perfektně připravení na to, co může nastat. Může nastat situace, kdy, jak bylo řečeno, zásobování v té velké míře prostřednictvím pana místopředsedy vlády pana Hamáčka může pokračovat dál, nebo se taky může skončit a musíme mít samozřejmě vybavené a zajištěné zásobování nemocnic a další infrastruktury, kterou potřebujeme.

Já vím, že asi svým projevem vás nepřemluvím, ovšem na druhou stranu jsem se s vámi chtěl podělit o moji osobní zkušenost. Skutečně tohle to jsem zažil a můžu tady říkat další věci, které jsem prožíval, to dobré i to zlé. A přiznám se, že chápu, že do jisté míry úkolem opozice je kritizovat vládu a já to nezpochybňuji atd. atd. Ale já jsem měl včera poprvé po COVIDu zastupitelstvo města a přiznám se, že jsem měl trošku obavu, protože když máte takovýhle problém ve městě, tak vlastně nemáte čas se bavit s opozicí, mnohdy děláte i chyby. A já se přiznám, že jsem udělal taky celou řadu chyb za ten měsíc a půl, když pracujete pod tlakem, pracujete 11 hodin denně a vlastně všechno na vás závisí, protože musíte dělat rozhodnutí a někdy rozhodnutí, které je rychlé, automatické a někdy možná i protichůdné. Tak uděláte chybu. Každý člověk dělá chyby a kdo je nedělá, tak toho bych chtěl osobně poznat. Akorát s tím rozdílem, že u mě to není tak vidět, protože já nejsem středem pozornosti médií každý večer. Na druhou stranu se vláda nikdy do takovéto situace nedostala. Žádná vláda v této zemi a přiznám se, že ono fungovat v takovýmhle režimu, ruku na srdce, pro nikoho z nás není vůbec nic příjemného. Říká se, že lidi, kteří jsou pod tlakem, to buď vystřelí profesně a zvládnou tu situaci, nebo je to zlomí a končí. Ono to není nic příjemného pracovat pod tlakem, kolegové mně to určitě potvrdí, protože všichni určitě zažili neuvěřitelný tlak a podle mého názoru nás ten tlak pořád ještě čeká, protože zkrátka a dobře mnohdy, když jste v krizovém stavu, tak musíte rozhodovat sami. A já nechci tady dělat advokáta vládě. Ale zkrátka a dobře je celá řada věcí, které se nepovedly a které možná působí chaoticky. Ovšem na druhou stranu pravda je ta - a můžu být i kritický, že já vlastně do dneška nevím, jak mám otevřít školy, protože mi to nikdo neřekl. Fajn, skvělý, až přijde pan ministr, tak se ho zeptám, když ne, tak ať mně to napíše. Je pravda ta, že na druhou stranu ale s kým chci komunikovat, s kým, ať už je to ministr Petříček nebo ministr zahraničí Tomáš Petříček, který vlastně, kdybych s prominutím neměl komunikaci napřímo s panem místopředsedou vlády Hamáčkem, tak já vám řeknu, že těch 74 Ukrajinců, kteří mi zůstali tři dny po uzavřených hranicích, a všichni si to pamatujete, tak by tam byli do dneška. Do dneška. Takže já vám říkám, že i tohle je obrovský problém - a nebudu tady jmenovat všechny ty, kteří mně pomohli, protože tak jako pomáhají mně, tak pomáhali i vám. Ale pravda je ta, že když člověk chce, tak si ty informace sežene. Když chce, tak se dotáže. A když chce, tak tu informaci dokáže zpracovat a dát ji samozřejmě lidem.

Nechci říkat a tady lacině povídat o tom, že tupě budu jen přebírat informace a budu kritizovat druhou stranu, protože dělá chyby nebo že mně blbě informuje. Ne. Ale pravda je a rozumím tomu, že celá řada věcí může být takhle chápána a může být takhle pojímána. Na druhou stranu v tuhle chvíli nebo pro tento moment jsem vám chtěl říci svůj příběh. Svůj příběh, který jsem já za celou kariéru - a dovolím si říci ne úplně neúspěšného resp. mírně úspěšného starosty - nikdy nezažil. Nikdy. A přiznám se, že jsem měl několik horkých chvil, ale to byly vždycky chvíle, ale neměl jsem od 12. března měsíc a půl vlastně permanentní stres. A přiznám se, že to není pro nikoho příjemné.

Dámy a pánové, určitě vím, že jsem někoho z vás nepřesvědčil, doufám, že jsem nikoho z vás neurazil. Ale chci říci, že vláda práci, kterou dělá, tak minimálně pro mě, pro jednoho starostu z těch 6,5 tisíce dělá tak, že nemám strach - a teď se omlouvám, že si beru do úst slova mé předřečnice - nemám strach se ráno probudit. A teď to nemyslím sarkasticky, v žádném případě. A je to možná proto, protože se přiznám, že si s tou informací dokážu poradit. A teď to myslím opravdu ne sarkasticky, ale dokážu si s ní poradit nebo dokážu ji zpracovat. Je na nás, na městech, jak si rozhodneme s parkovacími zónami, jak si rozhodneme s modrými zónami, a v tuhle chvíli já si myslím, že to není nějaké zásadní velké téma, protože zkrátka a dobře je na starostech, na radnicích, na radách, jestli rozhodnou, jestli udělají parkovné, nebo neudělají parkovné a nebudeme se předhánět, kdo to udělá dříve, nebo později. Ovšem na druhou stranu musím říci, že některé věci skutečně potřebujeme vědět včas. A tady bych se možná přimluvil třeba k těm školám, hlavně k těm školám, že potřebujeme vědět, na čem jsme - teď mluvím o samosprávách. Ale jinak co se týče ostatních věcí, tak fungují velmi dobře a já mám vlastně i dobrý pocit z toho, že díky tomu, že funguje ten letecký most - (Někomu zvoní hlasitě mobilní telefon.)

Děkuji mnohokrát, pane místopředsedo, já už vlastně budu končit. Když funguje ten letecký most, tak na základě něho je ta republika relativně v klidu. V tom slova smyslu, že lidé, kteří mají mít to, co potřebují, když jdou do práce, tak nejsou ohroženi na svých životech, protože skutečně mají zabezpečené ty ochranné pomůcky, které mají mít. To je asi všechno, takže já děkuji moc za pozornost, děkuji. Doufám, že jsem se nikoho nedotknul, ale chtěl jsem vám vyprávět příběh, který se skutečně stal. Děkuji za pozornost. Díky. (Potlesk zleva.)