Děkuji, pane předsedající, pane ministře, kolegyně, kolegové. Paní senátorka Jelínková už řadu těch věcí zmínila. Já vlastně navazuji na to, o čem jsem tady mluvil už včera, protože jak jsem poznamenal, tak ty věci spolu souvisí. Ta Zelená dohoda, jde o zdravě ambiciózní plán EU, který je vyvolán naléhavou potřebou změnit zásadně chování, aktivity a vůbec vývoj lidské společnosti ve snaze zajistit dlouhodobě udržitelnou civilizaci. Klimatické změny v posledních letech by pro nás všechny měly být významnou kontrolkou. Vidíme na řadě příkladů, že většina evropských států bere toto varování vážně, jejich ambice jsou v mnoha případech větší než dohody EU. To je něco, co můžu říct, že mě naplňuje optimismem, ale poněkud žalostnější je už pohled od naší české kotliny, často vnímám snahu zlehčování problémů, obcházení přijatých řešení, strkání hlavy do písku před úkoly, které svým odsunutí vlastně neřešíme, ale jenom je odsouváme, ony tím nezmizí, tím, že se snažíme je prostě odsunout pryč. Připadá mi to jako takové to české švejkovství, že se snažíme vyvléci se z problému, z povinnosti, ale to není povinnost k někomu nebo něčemu vzdálenému, někde jinde, k něčemu cizímu, je to odpovědnost k nám samotným, k našim potomkům. Určitě jste si všimli, že podle nedávného průzkumu dnes již více než polovina společnosti bere tato rizika vážně, ale akce jaksi schází, tedy skutečná akce. Na vině je trochu přístup všech vrcholných představitelů porevoluční ČR, snad kromě Václava Havla nikdo další ze všech našich prezidentů a premiérů nebral tento problém skutečně vážně. Postoj vrcholných politiků se přes postupné prohlubování problémů nemění. Máme v severních Čechách špatné životní prostředí? Tak postavíme nová onkologická centra. To nebyl vtip, ale to byl návrh jednoho z hejtmanů kraje. Nebo si vzpomínám, jak tehdejší premiér Miloš Zeman sliboval současně se zahájením provozu Temelína i postupné zavírání již tehdy zastaralých uhelných elektráren. To je, pěkně prosím, 20 let. Dnes se zase mluví o stavbě dalších jaderných bloků, ale uhelky jedou dál, slibem nezarmoutíš, národ si zvykl.
Chceme na řešení společné budoucnosti, tedy Zelené dohody, hodně prostředků. Moc prostředků z EU. Na řešení uhlíkové neutrality. Ale nejsme ochotni udělat ani to málo, jako je třeba zavření diluviální elektrárny v Počeradech, abychom jenom ukázali světu, že se hodláme zapojit do boje za společnou budoucnost. To si myslím, že je tedy velká ostuda, že si stěžujeme na nedostatek prostředků, ale sami nic nejsme ochotni udělat, aspoň symbolicky. Nebo je tu názor pana ministra Havlíčka, že si naplňování cílů pro Zelenou dohodu nemůžeme dovolit s ohledem na škody způsobené pandemií. To, vážení kolegové, považuji za omyl století. Vláda, jak jsem zmínil, podporuje budování dalších jaderných zdrojů, dokonce mate společnost tím, že je to správná cesta k uhlíkové neutralitě. Pomineme-li dnes snad nějak přijatelnou míru bezpečnosti nebo nebezpečnosti provozu jaderné elektrárny, možná s ohledem na nedávné výročí Černobylu, tak je třeba připomenout, že sama diverzifikace zdrojů je otázkou bezpečnosti státu, strategická, je daleko lepší mít mnoho menších zdrojů, než se spoléhat na dva zásadní. A dále je tady jasně daný fakt, že jaderná energie je nejdražší a do budoucna nejméně rentabilní zdroj energie. Její cena beze všech pochybností bude růst. Zatímco cena z jiných zdrojů se bude snižovat. Přechod na zcela jiné hospodaření směřující k uhlíkové neutralitě není jen nákladovou položkou, to už tady zaznělo, jak si řada myslí, ale investicí, která nastartuje hospodářský růst, to chápou všechny vyspělé státy, ale nelze to tedy říci o nás. Prostě to celé na mě působí tak, že se tu zoufale snažíme o zvýšení účinnosti parního stroje, zatímco zbytek světa se zabývá proudovým motorem. A možná lze tento zjednodušený příklad použít k demonstraci, že prosperita není spojena s udržováním zastaralé technologie uhelného či jaderného skanzenu, ale s včasným přechodem na zcela jinou úroveň rozvoje hospodářství. To je cesta, kterou má vytyčit Zelená dohoda. Měli bychom se chopit té příležitosti a využít čas, který máme. Já tedy si nejsem jistý, jestli ten kanárek dole ještě dýchá. Děkuji za pozornost.
