Můj děda byl v roce 1939 studentem vysoké školy. Sebrali ho a skončil na 4 roky v koncentračním táboře. Přežil s podlomeným zdravím a psychickým traumatem, které v sobě prožíval do konce života. Mluvil o tom málo. Nesl si v sobě jeden z mnoha příběhů 2. světové války.

Protože válka, která 8. května 1945 skončila, není nějakou abstraktní kapitolou dějepisu. Je sérií mnoha osobních příběhů, velké bolesti, strachu, hrdinství, zrady. Ukázkou toho, jak se může rychle změnit svobodný svět v peklo. Je ukázkou toho, co je člověk schopen udělat člověku. Ale i obrazem statečnosti, vlastenectví, odhodlání zlu čelit.

Čest všem obětem největší katastrofy lidských dějin, poklona hrdinům i padlým. Kéž by tato smutná kapitola byla i mementem, že vyhrocený nacionalismus, totalitní uvažování, přináší jen a jen zlo. Kéž by se podobná tragédie už neopakovala. Kéž bychom si byli schopni vážit míru a svobody.