Děkuji za slovo. Vážené kolegyně, vážení kolegové. Pokusil bych se vyvolat ducha té přerušené schůze, kdy vlastně po předkladateli a znění návrhu usnesení promluvila osoba - pan Vojtěch Filip, předseda KSČM a první místopředseda naší Sněmovny. Přestože srdnatě zpochybnila text toho klíčového proslovu v ruském tisku, kvůli kterému zde jsme, tak přesto posléze zopakovala veškeré argumenty a možná trošku jinými slovy urážky, které byly směrovány jak vůči našim politikům, tak vůči legionářům. Nebylo to možné, ale v té chvíli se mi chtělo zvolat: Ty Koněve, protože skončil také maršálem Koněvem, ty Koněve, proč nám sem posíláš tu spojku? Slovy klasika.

Další mluvil stínový ministr zahraničí, pan kolega Zaorálek. Také si myslím, že měl klasický proslov, který hájil české zájmy, hájil ruské zájmy, chápal českou politiku, českou historii, chápal ruskou politiku, ruskou historii. Každý si mohl v tom vybrat. Tam mě žádný komentář nenapadl. Možná marnost, marnost, vše je marnost, nic než marnost. V té fázi to naštěstí bylo přerušeno a dnes se tomu můžeme znovu věnovat a budeme mít času, kolik je zapotřebí k tomuto důležitému tématu.

Takže mi dovolte začít. Na falšování historie ze strany Komunistické strany Čech a Moravy, a konkrétně jejího předsedy Vojtěch Filipa jako bychom si již všichni zvykli. Tematicky: krvavá bolševická revoluce, leninsko-stalinský teror, pakt Molotov- Ribbentrop a jeho důsledky, květen 1945, komunistický puč v únoru 1948, politické procesy padesátých let, srpen 1968, normalizační éra, listopad 1989 a nakonec i polistopadové transformační období. To vše jsou subjekty permanentní, lživé a manipulativní kampaně, vycházející mnohdy z normalizační, a někdy dokonce až stalinské propagandy. Asi není možné reagovat na každou demagogicky historizující nepravdu ze strany KSČM, to bychom ostatně nedělali nic jiného. Je nicméně důležité, odkazovat se minimálně na výsledky svobodného historického výzkumu posledních tří dekád, především pokud jde o klíčové okamžiky 20. století, neobsahující oproti komunistické totalitní éře žádný povinný ideologický balast. Dnes to ovšem platí dvojnásob. Proto je nutné se ozvat.

Předseda KSČM a první místopředseda této Sněmovny totiž zaútočil na památku českých legionářů, nejsilnější vojensko-politické entity, na jejichž hrdinství a obětech vznikla svobodná a demokratická Československá republika. Napadl památku všech těch legionářů, kteří svůj vztah k vlasti, státotvornost a věrnost republice prokázali hned několikrát. V bojích první světové války, za občanské války v Rusku, během konstituování Československa a jeho příprav na boj proti hitlerovskému Německu, v nerovném střetu s nacistickými okupanty během druhé světové války a následně ve věznicích a nápravných zařízeních komunistického Československa, které se zejména ruským bráškům touto cestou s velkým časovým odstupem mstilo za porážky uštědřené bolševické moci od jara roku 1918.

Nedosti na tom. Vojtěch Filip totiž vědomě neútočí na naše legionáře, ale jejich prostřednictvím na celou první republiku. Tak nějak po gottwaldovsku, po vzoru karlínských kluků. Na tu Československou republiku, na niž zde téměř všichni - alespoň verbálně - navazujeme.

Klíčovou otázku, kterou si v této souvislosti nemůžeme nepoložit, je otázka, proč předseda KSČM zneužívá svého ústavního postavení? Protože mu to umožňuje polokoaliční, dnes již možná koaliční, historicky nijak neukotvená a bezhodnotová vláda ex-soudruha Andreje Babiše? Potřebuje si vylepšit neostalinský vnitrostranický profil před nadcházející volbou předsedy KSČM? Nebo chce "jenom" vlivově politicky posluhovat cizí moci, a to proti zájmům České republiky? V sovětsko-ruské terminologii se tomu říká hrát roli užitečného idiota.

Jeho slova by se dala pochopit, pokud by byl místopředsedou Státní dumy Federálního shromáždění Ruské federace, a nikoliv Poslanecké sněmovny Parlamentu České republiky. A tak daleko ještě nejsme.

Jak tedy nejlépe reagovat na tento zastydlý třídní boj? V současné době jsou poměrně aktuální alternativní pohledy na historii. A historicky a trochu provokativně si dovolím zalitovat, že naši legionáři v létě 1918 nedosáhli Moskvy a nevyvrátili bolševický režim v základech. Dvacáté století by se tak možná mohlo obejít bez nejkrvavější diktatury lidských dějin. Asi bychom zde také dnes nediskutovali o Vojtěchu Filipovi a jeho provokativních výrocích. Ale dosti spekulací.

Mnohem užitečnější bude věcně a bez emocí prezentovat veřejně nepříliš známé souvislosti o vzájemných rusko-českých vztazích z poslední doby, vztahujících se k legionářům, ale také zároveň k soše maršála Koněva, dnes předané do správy Muzea paměti XX. století.

Péče o české válečné hroby na území Ruské federace, stejně jako péče o ruské válečné hroby na našem území, je upravena Dohodou mezi vládou České republiky a vládou Ruské federace o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999. Podle Eduarda Stehlíka, v letech 2014 až 2019 ředitele odboru pro válečné veterány Ministerstva obrany, bohužel ruská strana dlouhodobě nedodržuje ustanovení článku 2 této Dohody, zejména pak odstavec týkající se pomoci při vyhledávání a evidování válečných hrobů československých legionářů. Drtivá většina těchto hrobů byla totiž už v prvních letech sovětské vlády zničena, částečně se dochovaly pouze hroby v oblasti Mořského hřbitova ve Vladivostoku a pomník na hřbitově v Krasnojarsku.

Právě hřbitov ve Vladivostoku se stal jakýmsi prvním pilotním projektem, do kterého Ministerstvo obrany České republiky vložilo nemalé finanční prostředky. Již v letech 2002 - 2005 bylo ruské straně na obnovu tohoto pohřebiště poskytnuto 6,3 mil. korun. Přesto se naši zástupci na zasedání Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby v roce 2009 pozastavili nad jeho špatným stavem.

V průběhu dalších jednání ruští partneři připustili, že značná část prostředků darovaných Česko republikou byla zpronevěřena a jako východisko přislíbili finanční spoluúčast na následné rekonstrukci, která proběhla v letech 2014 a 2016. Na tuto rekonstrukci v těchto letech přispělo Ministerstvo obrany dalšími 2,2 mil. korun, stejně tak měla přispět ruská strana, stejně velkou částkou.

Následná kontrola provedených prací však zjistila, že betonové oplocení a schodišť opět nejsou kvalitně opraveny. Do další rekonstrukce betonových prvků, která měla být údajně dokončena v roce 2018, česká strana znovu vložila dalších 320 tis. korun. Oproti tomu ruské orgány nikdy nedoložily svou finanční spoluúčast a ani zaměstnancům Ministerstva obrany neumožnily kontrolu kvality odvedené práce. Zde mám fotografii tohoto místa tak, jak vypadalo nedávno v roce 2017. (Názorně ukazuje.) Tady můžete vidět, jak se ruská strana o tento hrob stará. Fotografie z roku 2019, pořízené na místě českými turisty poměrně nedávno, ovšem dokládají, že i o toto české pohřebiště ve Vladivostoku není řádně pečováno. Přitom na údržbu tohoto konkrétního místa již Česká republika poskytla částku ve výši téměř 9 mil. korun.

Na obnovu dalších válečných hrobů československých legionářů na území Ruské federace poskytlo Ministerstvo obrany České republiky v letech 2007 - 2017 přes 19 mil. korun. Byly vybudovány nové pomníky padlým v Buzuluku, v Jekatěrinburgu, Nižním Tagilu, Čeljabinsku, Pugačevě, Polovině, Kunguru, Verchnim Uslonu u Kazaně, Ussurijsku, Spasku, Kaulu, Penze, Syzrani, Uljanovsku a Kultuku. Jako poslední byly v polovině roku 2017 obnoveny válečné hroby v Bugulmě a v Miassech.

Oproti tomu Rusku na obnovu výše zmíněných českých válečných hrobů nikdy žádnou finanční částkou nepřispělo, a to přesto, že to mezivládní dohoda předpokládá, a česká strana to na zasedáních komise opakovaně požadovala. Jen pro srovnání, Česká republika v uplynulých letech vynaložila na péči o ruské válečné hroby, ať již z rozpočtu Ministerstva obrany nebo z rozpočtu měst a obcí, částku převyšující 100 mil. korun.

Pro předsedu KSČM Vojtěcha Filipa, prostřednictvím předsedajícího, pro jistotu ještě jednou. Na obnovu českých válečných hrobů Rusko nikdy žádnou finanční částkou nepřispělo, nedoložilo. Česká republika naopak vynaložila na péči o ruské válečné hroby částku převyšující 100 mil. korun. Tolik k fašizaci údajně české politiky a České republiky a relativizaci výsledků druhé světové války.

V mezidobí se obnova československých válečných hrobů na území Ruska prakticky zastavila. Již připravené pomníky nebyly na schválených místech instalovány a plánované pietní akty se staly cílem protičeských provokací a nenávistných útoků.

Jako jeden z nich připomeňme útok ve městě Novokujbyševsk, dříve Lipjagy, z podzimu 2018, kdy nejenže bylo zabráněno instalovat nový památník v místech posledního odpočinku československých legionářů, ale připravený základ pomníku byl před příjezdem české delegace popsán hanlivými nápisy, jako například: Češi, stavte si pomníky Němcům v Lidicích. Tady máte oficiální fotografii, kdy zde byla česká vojenská delegace a jak ten stav toho patníku, nikoliv pomníku, vypadal - včetně toho nápisu. (Názorně ukazuje.)

A jak s tím souvisí pražský pomník maršála Koněva? Podle bývalého ředitele odboru pro válečné veterány Eduarda Stehlíka spojila ruská strana poprvé pomník maršála Koněva s pietními místy odpočinku našich legionářů už 21. října 2015 během jednání zmíněné Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby na Ministerstvu obrany Ruské federace v Moskvě.

Česká strana tehdy opětovně otevřela problém, proč se v některých regionech Ruské federace jen s obrovskými problémy daří obnovovat válečné hroby československých legionářů, zničené v letech sovětské vlády. A proč, když se Česká republika vzorně stará o tisíce válečných hrobů vojáků Rudé armády, kteří položili své životy při osvobozování Československa, není možné poskytnout srovnatelnou péči českým válečným hrobům, a to dokonce za peníze České republiky.

Jako jeden z křiklavých případů čeští členové komise uváděli Samaru, kde již tři roky ležel ve skladišti kompletně dokončený pomník československých legionářů, který ovšem představitelé města pod nejrůznějšími záminkami odmítali a dosud odmítají instalovat na jimi již několikeré vybrané a odsouhlasené místo. Kompletní základy pro pomník česká strana budovala dvakrát, v roce 2018 se hledalo již třetí místo. Takto vypadá tento pomník dodnes v Samaře. I to jeho torzo, které je ve skladu, je poškozené, jak vyplývá z této fotografie. (Názorně ukazuje.)

Ruská strana tehdy argumentovala tím, že nemůže regionům z Moskvy nařizovat, co mají či nemají dělat. Když zástupci Ministerstva obrany upozorňovali na fakt, že jde o porušování dohody a ruské straně došly argumenty, proč se není možné v Samaře i jinde pohnout z místa, vystoupila s tvrzením, že se radnice Prahy 6 údajně chystá zbourat pomník maršála Koněva v Praze-Bubenči. Ruská strana požadovala, aby se Ministerstvo obrany České republiky zavázalo, že k odstranění pomníku nedojde. Předseda komise Eduard Stehlík již tehdy upozorňoval, že socha maršála Koněva není podle českého právního řádu, konkrétně zákona č. 122/2004 Sb., o válečných hrobech, válečným hrobem a že tudíž otázky s ní spojené nespadají do gesce Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby.

Česká delegace, podobně jako ruská strana, argumentovala, že Ministerstvo obrany České republiky nemůže cokoliv nařizovat místní samosprávě, speciálně v oblasti nakládání se svým majetkem, v tomto případě Koněvovým pomníkem. Zástupci ruské strany však bez ohledu na toto upozornění poznamenali, že pokud se cokoliv s pomníkem stane, ovlivní to další obnovu českých válečných hrobů na území Ruské federace. Poznámka mimo, další obnovu, zní to možná ironicky, když obnovováno toho z ruské strany moc nebylo.

Postupně došlo k zablokování práce Česko-ruské společné mezivládní komise pro válečné hroby. Ruská strana odmítla pozvání na pravidelné zasedání komise 27. listopadu 2018 v Praze a začala zpochybňovat právní statut nově budovaných českých válečných hrobů v Rusku, vyplývající z článku 3 Dohody. Mluvčí ruského ministerstva zahraničních věcí uvedla, že se tak stalo kvůli umístění tabulek na památníku maršála Koněva, ke kterému došlo 21. srpna 2018.

V roce 2019, po roce a půl mlčení a nekomunikace, reagoval náměstek ministra obrany Ruské federace armádní generál Bulgakov, zároveň předseda ruské části komise, tvrzením, že ruská strana financuje nejen péči o české hroby v Rusku, ale i o ty ruské v České republice, což je, jak jsem již uvedl, v příkrém rozporu s realitou, neboť obě položky hradí Česká republika. V závěru dopisu pohrozil, že v blízkosti obnovených českých válečných hrobů v Rusku budou instalovány tabule s informacemi o zločinech Čechoslováků na krasnoarmějcích a civilistech za občanské války v letech 1917 - 1920.

Jednání komise nebyla přes veškerou snahu Ministerstva obrany České republiky obnovena dodnes a péče o československé válečné hroby na území Ruské federace se zcela zastavila. Tato pietní místa se zjevně stala rukojmím ruské zahraniční politiky. Vzhledem k opakovaným vandalským útokům v Kultuku, Polovině a Čeljabinsku, můžu je doložit několika fotografiemi, tady vidíte politý podstavec tohoto památníku, zde dokonce uraženou hlavu v Kultuku již dokončené sochy, (názorně ukazuje) se můžeme obávat vzhledem k těmto vandalským útokům i o ty válečné hroby našich legionářů, které se nám před rokem 2017 podařilo s velkým nasazením a za vynaložení nemalých finančních prostředků České republiky, českých poplatníků obnovit. 

Závěrem se ještě jednou vraťme k soše maršála Koněva. Z výše uvedeného vyplývá, že se tento normalizační pomník stal mimo jiné pro Ruskou federaci záminkou, aby mohla sabotovat péči o válečné hroby padlých československých legionářů. Střetávají se zde totiž dva pohledy na minulost: náš český - svobodný, státoprávní, a ten ruský - ideologický, vnitro- i zahraničně politicky zneužitelný, do určité míry ale zmatený, vedený nepříliš úspěšnou snahou navazovat na historický odkaz bolševiků a zároveň i bělogvardějců za občanské války. Vítězná anabáze československých legionářů celou Sibiří jim do tohoto konceptu prostě nezapadá.

Pokud bych mohl doporučit řešení, jak a kým nahradit Koněvův pomník, tak bych hledal právě mezi legionáři. Logicky se nabízí připomenout vlastním pomníkem výraznou osobnost protibolševického boje za občanské války, velitele 3. československého střeleckého pluku našich legií, velitele armád admirála Kolčaka i generála Wrangela, posléze významného stratéga československé armády, v roce 1938 zemského vojenského velitele armádního generála Sergeje Nikolajeviče Vojcechovského, stojícího po okupaci u zrodu vojenské odbojové organizace Obrana národa, a logicky zatčeného 12. května 1945 příslušníky sovětské vojenské kontrarozvědky Smerš, odvlečeného do gulagu a zemřelého 7. dubna 1951 na celkové vyčerpání organizmu ve zvláštním táboře se zostřeným režimem Ozerlag u Tajšetu na východní Sibiři.

Druhou osobností, jejíž jméno by se rozhodně mělo vrátit na dnešní náměstí Interbrigády a jejíž jméno mimochodem do roku 1951 neslo, bezesporu je generál Pierre-Thiébaut-Charles-Maurice Janin, od února 1918 vrchní velitel Československého zahraničního vojska a posléze velitel Dohodových jednotek za sibiřské anabáze. Pro úplnost dodávám, že oba dva generálové, jejichž životy se komunistický režim snažil totálně vymazat z našich dějin, jsou nositelé našich nejvyšších státních vyznamenání Řádu bílého lva a Velkokříže Řádu bílého lva.

V závěru zároveň navrhuji rozšířit navržené usnesení o body 5 a 6 následujícího znění:

5. /Poslanecká sněmovna pochopitelně/ vyzývá Ruskou federaci k plnění svých závazků vyplývajících z mezivládní dohody o vzájemném udržování válečných hrobů z roku 1999, zejména ve vztahu k padlým příslušníkům československých legií;

6. žádá omluvu 1. místopředsedy Vojtěcha Filipa za slova, kterými zneuctil památku československých legionářů.

Děkuji za pozornost. (Potlesk z pravé strany sálu.)