Vážený pane předsedající, vážené kolegyně, vážení kolegové, když jsem se setkával s podporovateli tohoto zákona, s občany, kteří za mnou chodili, tak jsem slýchával takový základní argument pro to, aby ten zákon byl schválen. Já bych ho shrnul asi takto. Máme obavy, že nám, držitelům střelných zbraní, EU zakáže držet naše zbraně. A proto chceme toto právo povýšit na lidské právo, na ústavní právo, aby nám EU držení zbraní nemohla zakázat.
A tak do Listiny základních práv a svobod vložíme tuto větu, o které se tady dnes bavíme.
Co je k tomu možné říci? Já myslím, na tom se asi všichni shodneme, že česká legislativa upravující právo držení zbraně, upravující nutnou sebeobranu, je kvalitní, není třeba ji nijak rozšiřovat ani zužovat. V ČR si zatím nemůže naštěstí koupit střelnou zbraň kdejaký šílenec, ale zároveň jsou uspokojeni ti, kteří střelnou zbraň chtějí a mají. Na tom se, myslím, shodne většina příznivců i nepříznivců střelných zbraní. Takže myslím, že se nacházíme v dobré situaci, není třeba ji nějakým zásadním způsobem měnit. Chápu, že držitelé střelných zbraní se obávají každé debaty, která se vede na jakékoli úrovni, třeba na té evropské, ohledně omezování držení střelných zbraní. Ale je třeba se ptát, jestli ty obavy jsou na místě. Uznávám, myslím, že ten strach z toho omezování těchto zbraní má kořeny v době někdy již před schvalováním a přijímáním té evropské směrnice, které se všichni tak obávají. Možná vrcholil i v době, kdy jsme v médiích mohli vidět ministra vnitra, jak se fotí s takovou tou puškou nebo kvérem, nebo nevím, jak bych to nazval. Ale později se ukázalo, že ta směrnice omezila jen držení nějakých typů zbraní, já to tady nebudu vyjmenovávat, ale nijak vážně se nedotkne naší legislativy, o které jsem zde hovořil. A obsahuje dokonce tolik výjimek, že český implementační zákon, který, jak tuším, už měl být snad dokonce hotový, tak téměř nikoho v držení zbraně nijak zásadně neomezí. Jak zde zaznělo, nemusí se obávat myslivci, se kterými jsem hovořil, tyto obavy dávali, nemusí se nijak zásadně obávat majitelé sbírek a ani sportovci.
Nechci tuto obavu zlehčovat a beru vážně strach z postupného okrajování práva na držení střelné zbraně, kterého se petenti obávají. Musím ale přiznat, že ji úplně tak docela nesdílím, ale chápu, že v té míře opatrnosti a obezřetnosti se může každý z nás lišit. Co ale však považuji za vážnou námitku proti schválení tohoto senátního zákona, je tvrzení těch ústavních právníků. Nejsem specialista na právo, a proto se spoléhám na tu odbornou analýzu. Jak se ukazuje, tito ústavní právníci jednohlasně uvádějí, že vložení této věty držitelům střelných zbraní žádnou jistotu proti regulaci střelných zbraní nedává. Jinými slovy, rozhodnou-li se státy EU regulovat držení střelných zbraní, budeme se podle principu toho evropského práva muset řídit a pravděpodobně se tomu budeme muset i podřídit. Je-li tento předpoklad z odborného hlediska správný, je nutné se ptát, zdali otevírání ústavy, potažmo Listiny základních práv a svobod, má v tomto případě nějaký vážný smysl. Navíc když patříme k zemím, které jsou dnes hodnoceny jako jedna z nejbezpečnějších zemí, nebo jedny z nejbezpečnějších zemí na světě.
Já se naopak obávám toho, že takové zásahy jsou nebezpečné a mohou vést k tomu, že zde budeme mít dlouhou řadu různých zájmových skupin, které budou své požadavky považovat za lidské právo a ústavní právo a budou ho chtít tímto způsobem prosadit. A také se divím konzervativcům, že do toho jdou, že tu ústavu otevírají. A to tady nechci rozebírat efekt, který může mít tato věta na posilování jakési militarizace společnosti a motivace nejrůznějších skupin, které se mohou dovolávat toho, že chtějí stát na hranici se zbraní v ruce a chránit naše životy. Vím, že většina zastánců tohoto zákona to takto nemyslela, ale myslím, že je třeba vážně zvažovat, jestli to nemůže mít tento efekt, a měli bychom na to brát také zřetel. Ono to má dvě strany jedné mince.
Při projednávání zákona jsem slyšel některé jeho příznivce, ne všechny, argumentovat tím, že sice ví, že tento zákon stejně nebude mít nějaký zásadní, reálný dopad na ochranu zájmů držitelů zbraní, možná to je ta symbolika, ale že je dobré je uklidnit. Přiznám se, že s tímto nemohu souhlasit, považuji tento argument tak trošku za milosrdnou lež. Mám za to, že naším úkolem není přijímat zákony ve stylu, aby se vlk nažral a koza zůstala celá, odpusťte mi toto přirovnání, a neměli bychom dávat falešné naděje při rizicích, která to přináší. A už vůbec nejedná-li se o zákony, které upravují ústavu.
Mně připadne víc férové říci na rovinu, že tohle z odborného právního hlediska nedává smysl, ale budeme se za zachování vašich práv držet zbraně, bojovat a brát tam, kde to dává smysl. Děkuji vám za pozornost.
