Vážený pane předsedo, předsedající, děkuji za slovo, dámy a pánové. Tři věci. Zaprvé je to pět let, co se v rychlovlaku, který se řítil krajinou více než 300kilometrovou rychlostí, objevil terorista. Měl u sebe 9 naplněných zásobníků, automatickou zbraň, střelnou zbraň krátkou, několik desítek litrů hořlaviny a nůž. Ten člověk chtěl vraždit. Podařilo se ho odzbrojit a teprve zpětně se ukázalo, že ti, co ho odzbrojili, byli mariňáci, tedy příslušníci americké armády v civilu. Těch, kteří ho pomáhali odzbrojit, ale bylo víc. Když se potom zpětně rekonstruovalo, co se v tom vlaku stalo, jak se odvrátilo to neštěstí, tak teprve všem doklaplo, jak bylo důležité, že v tom vagóně seděli lidé, kteří umějí nakládat se zbraněmi, kteří poznají, když se ta zbraň zasekne, resp. umějí odzbrojit a umějí ji také odpovídajícím způsobem zajistit.
Byli tam zranění, ale byl tam i pocit z toho, že se podařilo zastavit velmi nebezpečného útočníka. Z toho mi vyplývá jeden velmi důležitý závěr. Nežijeme v bezpečném světě, je potřeba, aby se naši občané uměli bránit a aby byli gramotní v nakládání se zbraněmi, i když třeba nejsou členy ozbrojených sborů. Proto se velmi přimlouvám za to, abychom tuto debatu nepolarizovali, ale velmi pozorně naslouchali těm, kteří vystupují, ať už s vlastní bohatou zkušeností, nebo proto, že mají nějaké důležité poznatky, třeba i z oblasti užívání zbraní nebo boje s terorismem.
Z diskuse mi vyplývá jedna důležitá věc, to je můj druhý bod. Psal jsem si, kolikrát tady dnes zazní slovo symbolický. Hlásím, že to bylo docela často. Mluvíme dnes více o symbolu spíš než o tom, co skutečně je obsahem, protože obsah, ta svoboda, ta možnost se bránit nebo mít zbraň, ta je dnes mezi námi už zajištěna. Proto naprosto respektuji tuto symbolickou hodnotu nebo symbolický význam, ale zároveň budu v tom opatrný, pro tento návrh ruku nezvednu.
Zatřetí, v argumentaci zaznívaly také hlasy ve vztahu k evropské spolupráci, evropskému právu, musím říct, že musíme být velmi opatrní a k sobě poctiví. Tady nejde o to, abychom budovali, jak tady někdo říkal, vozové hradby, nebo mluvili o křižáckých výpravách, to skutečně je mimo realitu. Ale měli bychom poctivě připustit, že i my v Senátu máme možnost ovlivňovat evropskou agendu, že i my v Senátu můžeme vládě dávat zpětnou vazbu, že i my v Senátu máme za úkol vládě schvalovat mandát. Teď se podívejme na ty naše rozpravy o evropských tiscích. Málokdy se tady jde k substanci nebo k věci, málokdy máme šanci vládu zpětně volat k odpovědnosti za to, co vyjednala nebo co nevyjednala, co prosadila nebo co neprosadila. Proto se mi zdá, že místo toho, abychom čekali na to, že vytvoříme nějakou bojovou, vozovou hradbu, která nás bude bránit, bychom měli mnohem aktivněji využívat nástrojů, které máme jako instituce, abychom v evropských otázkách naplňovali obsahem, tím, co lidi opravdu trápí, prostor, který jako instituce máme. Proto bych to bral i jako příležitost mluvit do vlastních řad. Kolik nás opravdu k těm věcem vystupuje, kolik nás k těm věcem se zdržuje při hlasování, když můžeme vyjádřit jasný názor. Proto bych nerad, abychom zapomněli na to, že evropská dimenze v té dnešní diskusi byla také velmi důležitá, hlásím, že se mi celá řada nesmyslů, které přicházejí z Bruselu, také nelíbí, jsem připraven za ně bojovat. Nemyslím si však, že je potřeba stavět vozové hradby, možná že bude úplně stačit, když budeme poctivě a pravidelně do všech důsledků využívat nástrojů, které jako Senát máme. Zdá se mi, že i občanům, kteří mají v sobě oprávněný neklid z toho, co se na nás řítí ze světa, resp. jaké nesmysly se třeba někdy také v administrativním procesu podaří sepsat, nám předkládat ke schvalování, že bychom s tím mohli pracovat, nakládat možná mnohem častěji, než jenom když mluvíme o tom, že budeme doplňovat Listinu základních práv a svobod. Já pro tuto úpravu nejsem, jsem zastáncem, že bychom do těchto textů měli vstupovat pouze vzácně a s velkou opatrností. Děkuji.
