Asi nikoho nepřekvapím tím, že jsem vůči „zeleným strategiím“ Evropské unie velmi kritický. A právě jednu takovou strategii s líbivým názvem Navrácení přírody do našeho života jsme dnes řešili s kolegy na senátním výboru a jasně jsme se k ní postavili.

Ambiciózní opatření EU má za cíl „zastavit úbytek biologické rozmanitosti v Evropě i na celém světě.“ Jenže na tuto biologickou rozmanitost budou z různých zdrojů, včetně finančních prostředků EU, vnitrostátních a soukromých zdrojů financování, ročně uvolněny prostředky ve výši 20 miliard EUR, což opravdu není málo. Zvláště pak v dnešní době, kdy je celý svět zasažen pandemií koronaviru a bojuje s jejími ekonomickými následky, na podobné experimenty podle mne není prostor.

Proto jsem navrhl a spolu s kolegy jsme dnes přijali usnesení, kterým usilujeme o konkretizaci navržených cílů EU s ohledem na rozdílné podmínky a úsilí jednotlivých zemí v této oblasti.

Především však trváme na nutnosti zpracování jasné a konkrétní dopadové studie nejen na úrovni EU, ale i na úrovni členských států.

Nesmíme přece dopustit, aby na konci této zelené cesty zůstaly fatální ekonomické, společenské, ale také environmentální dopady.

Jsem přesvědčen o tom, že se Evropská unie v tomto ohledu vydala špatnou cestou – byť je to pod pláštěm ochrany životního prostředí. Navíc toto prosazování „Zelené Evropy“ je podle mne spojeno s dalším masivním přerozdělováním daní, které na jedné straně musí EU někde získat (již dnes koketuje se zavedením evropských daní) a na druhé straně neprůhledně přerozděluje na různorodé až pochybné ekologické projekty.

Nikdo z nás nezpochybňuje fakt, že je důležité vytvářet takové podmínky, které umožní trvale udržitelný rozvoj, zajistí dostatečnou ochranu životního prostředí a biologickou rozmanitost. Přijatá opatření však nesmí přinést zásadní negativní dopady na hospodářství a konkurenceschopnost jednotlivých členských států, z čehož mám v tomto případě bohužel obavu.