Na to, jak premiér Babiš jindy jedná v mezinárodní politice submisivně, v tyto dny, jen co odjel americký ministr zahraničních věcí Mike Pompeo, už svolává mimořádnou Evropskou radu a vydává silná prohlášení. Jak moc se to liší od "nekverulantského postoje" když celou Českou republiku uvázal do obrovské nesplatitelné půjčky v rámci nového rozpočtu Evropské unie (tzv. Fond obnovy celkem za 750 miliard euro pro celou EU), přitom ani nejsou veřejně známé všechny detaily, jako třeba jaký vůbec bude mechanismus této půjčky, ani jak se to bude splácet. Takže náhlá "ramena" premiéra v kauze Bělorusko jsou hodně překvapivá, takhle dosud na evropské ani mezinárodní úrovni nejednal.

V České republice situaci v Bělorusku okamžitě politicky využily strany Demobloku, resp. jejich kandidáti na senátory, a dělají si na tom část své kampaně do říjnových voleb. Na demonstraci na podporu dění v Bělorusku na Staroměstském náměstí v neděli vystoupila například poslankyně Miroslava Němcová nebo dosavadní senátor Láska. Pevně doufám, že si to stejně jako Piráti svou účast na Gay Pride, za peníze všech Pražanů (jeden milion Kč), započítají do nákladů na volební kampaň. A že Úřad pro kontrolu hospodaření politických stran a hnutí na to dohlédne se stejnou pečlivosti, s jakou dohlíží na financování kampaní našeho hnutí SPD.

Když se vrátím k dění přímo v Bělorusku, nebude to lehká situace. Je třeba se dívat na věc minimálně za dvou úhlů pohledu. Je srozumitelná touha některých (možná i mnoha) Bělorusů po svobodě, demokracii, západním životním stylu a podobně. Ti, kdo je ze západních zemích ke změnám režimu pobízejí, jim to jistě vykreslují v růžových barvách.

Na druhou stranu si nejsem jistá, zda si Bělorusové uvědomují, co se stane ve skutečnosti. Rizika revoluční přeměny jsou velká a v případě Běloruska jsou ještě větší než jindy. Mírová a klidná Sametová revoluce, která proběhla v Československu v roce 1989 je spíše naprostou výjimkou mezi revolucemi, neřku-li barevnými revolucemi. Je to nejspíš tím, že docházelo k pádu režimů v celém bloku zemí, vůle armád a dalších ozbrojených složek zasáhnout proti vlastním lidem byla prakticky nulová a hroutilo se víc režimů současně. Navíc Sametová revoluce ani nebyla typickou barevnou revolucí organizovanou zvenčí, režim už neměl vnitřní podporu, i když jisté znaky "pomoci" ze Západu se po letech derou na povrch. Přesto nebyly podle mého názoru rozhodující.

V případě Běloruska, pokud padne Lukašenkovo a jeho režim, je prakticky jisté, že proběhnou privatizace státních podniků ve prospěch západních zemí (možná se doufá, že i ve prospěch ČR, co my víme, proč ta náhlá aktivita premiéra). Životní úroveň některých lidí (či mnoha z nich) poklesne, jiní se obohatí, rozevřou se příjmové nůžky. Vzniknou boháči, superboháči, hodně chudí i bezdomovci. Už jsme si to sami vyzkoušeli a další země po nás. Když to porovnáme s Ukrajinou, může také nastat pokles úrovně zdravotní péče, problémy s vyplácením důchodů, problémy s vyplácením státních zaměstnanců. To poslední jsme u nás zažili také, i když ne v takové míře, jako například v rozpadajícím se Sovětském svazu v 90. letech minulého století. Další možností je čistě ukrajinský scénář, který skončil zadlužením Ukrajiny, násilím, občanskou válkou a citelnými územními ztrátami Ukrajiny. Takže situace může v Bělorusku může mít své přínosy, ale i značná rizika.

Co je hodně závažné, je bezpečnostní a obranné hledisko. NATO se přiblížilo k hranicím Ruska už velmi citelně a Bělorusko může být poslední bašta, u které leží sud s prachem. Blízkost nemálo jednotek NATO (na cvičení apod.) v pobaltských státech a Polsku, běloruská armáda na cvičení u hranic s Polskem a ruská armáda u hranic s Běloruskem nedává příliš velký podnět k optimismu. Zbloudilá střela může být chybně vyhodnocená, poroste napětí. Bude to tedy ještě dost napínavé, a proto je třeba okolo Běloruska našlapovat spíš po špičkách. Další větší konflikt blízko našich hranic si vůbec nepřejme.