Již dříve jsem zde uváděl, že 21. srpen je pro mne smutným výročím. Přestože mi bylo v „osmašedesátém“ teprve 12, vzpomínky zůstávají stále velmi čisté.

Náš do té doby pohodový a veselý prázdninový pobyt u babičky se najednou úplně změnil. Brzy ráno nás vyděšená babička přišla vzbudit s tím, že naši zemi obsazují Rusi. Bála se, že tím začne další válka. Valašskem projížděly kolony vojenských vozidel a jejich posádky obsazovaly důležité objekty.

Dosud obdivuji duchapřítomnost a pospolitost místních lidí, kteří okamžitě začali přepisovat a vyvracet cedule s názvy měst, aby Rusové bloudili. Na svých blízkých jsme viděli opravdový strach z budoucnosti a sami jsme vyděšeně poslouchali zprávy o střelbě a lidech, přejetých ruskými tanky.

Náš táta rozvážel podpisové archy proti okupaci a proti invazi se angažovala celá rodina. Samozřejmě to nezůstalo bez následků. Dědečkovi komunisté zabavili grunt, sestra musela studovat až na Slovensku, táta přišel o možnost trénovat juniorské basketbalové olympijské naděje a o cestování jsme si mohli nechat jen zdát.

Chraňme si svébytnost naší země a nedopusťme již žádným vetřelcům, ať jsou odkudkoliv, aby nás o klidné spaní připravili. Zní to sice jako klišé, ale já to tak rozhodně nevnímám.