Děkuji, pane předsedající. Vážený pane ministře, vážená paní ministryně, vážená vládo, kolegyně, kolegové, jak bylo řečeno, myslím, že podstatné věci tady zazněly. Dovolte mi úvodem nicméně, abych vždycky, kdy vystupuji k této věci, tak říkám pohled obyčejného starosty. Pohled člověka, který tak jako mých více než 6 500 kolegů vlastně ten Covid prožívají každodenně v tom individuálním styku s občany a řešení konkrétních a individuálních problémů.

Dovolte mi jenom krátké vrácení v čase. Ten čtvrtek 12. března, kdy se vypnula zem, tak jsme najednou všichni, a podle mého názoru beze zbytku, ať už to byli starostové, ale myslím, že i všichni politici, ale i lidé v České republice především, se ocitli v situaci, na kterou vlastně nikdo z nás, anebo minimálně ti, kteří se narodili po druhé světové válce, vlastně nezažili. Přiznám se, že lidé, kteří byli dříve narozeni, tak mi říkali, to hodně připomínalo situaci v protektorátu, kdy byly prázdné ulice, kdy lidé prožívali strach a báli se něčeho, co může přijít a co pro ně může mít dehonestující účinky.

Přiznám se, že i pro mě ten okamžik byl naprosto stresující, protože jsem vůbec netušil, co mě čeká. První srážka s realitou byla ta, kdy se skutečně zjistilo, že ve státních hmotných rezervách v té době - a nechci se nikoho dotknout - nebyla skoro žádná rouška. A zazvonili u mne v pátek odpoledne obvodní lékaři, bylo jich 70 z celého ORP. Říkali: Pane starosto, nikde nic nemáme, potřebujeme roušky, respirátory, ráno musíme otevřít ordinace v pondělí.

To pondělí, kdy jsme je vybavili, tak se vlastně zavřela hranice, vytvořila se 54kilometrová fronta, přijela armáda - prostě zkrátka a dobře, stávaly se věci, se kterými jsme nikdy nikdo nebyli konfrontováni. Situace v té době byla skutečně velmi vážná.

Já jsem si tenkrát řekl, když jsem seděl a řídil jsem krizový štáb, tak jsem si řekl, že snad proboha už tohle nikdy podruhé nechci zažít. Víte, ta bezmoc, to řešení a to pozor, já jsem patřil k těm šťastlivcům, kteří jsme měli respirátory, měli jsme roušky. To nemluvím o lidech, kteří neměli vůbec nic. Dokonce o armádě, která neměla nic na pusu a přijeli s mokrými hadry na puse. Nicméně chtěl bych říci, že dneska tady určitě nestojím jako člověk, jsem koaliční loajální poslanec a v žádném případě nechci a nebudu a ani to ode mne neočekávejte, že někoho budu kritizovat. Nechci ani kritizovat. Já totiž vím, jak je to těžké. Sám jsem totiž byl v opozici před více než deseti lety a je to v podstatě jednoduché, protože v opozici můžete poukazovat, ale někdy, mnohdy poukazujete i na věci, za které vládní koalice ani nemůže. Zkrátka a dobře, když chceš psa bít, hůl si vždycky najdeš. Ale to neříkám, ale je to vlastně role opozice.

Na druhou stranu ale pravda je ta, že tady musím být objektivní a vrátit se k tomu, že když hovořím o tom, že jsem si tenkrát přál, aby se podobný scénář už neopakoval, aby se to vlastně nestalo nejenom mně, ale i lidem, kteří žijí v tom městě a myslím, že tady hovořím za celou řadu kolegů, tak jsem si říkal, že když už jsme to jednou zažili, tak přece uděláme pro to, aby se něco neopakovalo znovu.
Jinými slovy, uděláme nápravná opatření, uděláme krizové plány. Podotýkám, nejsem odborník. Nejsem lékař, nemám vysokou školu. Nikdy jsem ani netvrdil, jako někteří kolegové, že si ji jsem schopný udělat, ale neudělal jsem si ji, protože prostě jsem na to neměl čas a možná bych ji ani nezvládl. Nejsem lékař. Nejsem specialista na epide... ani to neumím říct, epidemie, děkuji. Prostě jsem jenom praktický člověk, starosta, který dokáže řídit nějaké těleso a nemyslím, úplně špatně. Ale pojďme si to jenom lehce shrnout, v čem se nacházíme, aby to nezapadlo mezi řádky, co tady možná ještě dneska nepadlo. Měli jsem otevření 1. 9. žákům, respektive otevření škol, po více než pěti, šesti měsících, a vlastně přišel a bylo to dobře, že aspoň něco přišlo od pana ministra Plagy, který tady dneska není a doufám, že bude brzo v pořádku a dopadla dobře operace, když spadl z kola, ale přišlo to jako doporučení. Starostové a zřizovatelé, dělejte si to jak chcete, protože toto vám doporučujeme, ale je to na vás. Respektive je to na ředitele škol.

Roušky. Roušky, já nevím, jaká je situace ve státních hmotných rezervách. Já nevím, jestli se podařilo vysoutěžit nějaké roušky v tendru. Pravděpodobně asi ne. Pokud vím, tak se vládou převedl nějaký objem roušek do státních hmotných rezerv, pokud vím, a nevím, jaká je situace v rámci tendrů, na které byly vyčleněny ty finanční prostředky, tuším, že přes tři a půl miliardy. Nemyslím si, že to je samozřejmě chyba pana předsedy státních hmotných rezerv. Myslím, že to je chyba toho, že už jsme venku z nouzového stavu a musíme postupovat podle zákona o zadávání veřejných zakázek, což do jisté míry všichni velmi dobře víte, že vysoutěžit dneska stavbu je komplikace, natož vysoutěžit roušky. Nevím, jestli se podařilo FFP 2 vysoutěžit, roušky, respirátory, netuším to, nerad bych říkal, ale nejsem daleko od pravdy, pokud si pamatuji, že minimálně z nějaké tiskové zprávy zhruba před měsícem jsme neměli ještě nic vysoutěženo, respektive nebylo nic, co se týče, tuším, kromě rukavic, že se nic nepodařilo.

To znamená, že nezbývá nic jiného než si zřizovatelé, v tomto případě kraje, opět, jak tady říkal pan kolega Běhounek, vaším prostřednictvím, budou muset dané věci zařídit, ale zase na základě zákona o zadávání veřejných zakázek. Anebo si to budou muset samozřejmě pořídit města. Města, která - a na to je potřeba, prosím, abychom nezapomínali - také zřizují sociální služby. Také dokonce mají i zdravotní zařízení ve svém majetku, především ta větší města a jsou samozřejmě odpovědná za tato zařízení a za provoz v nich. Přiznám se, že si myslím, že v odpovědnost starostů, protože právě proto, že vědí, že ta situace, která dneska nastává, a jak bylo tady řečeno, nezpochybnitelně, že je, začíná být vážná - a já nejsem panikář, prosím, v žádném případě - ale začíná být vážná, tak zcela určitě z nějakého pudu sebezáchovy ti lidé, mluvím tady o starostech, se zcela určitě předzásobili, anebo minimálně mají zásoby ještě z březnového covidu.

Na druhou stranu, hovořili mí předchůdci nebo předřečníci o tom, myslím, že tady byla použita ta dlouhá fronta na Václavském náměstí, já můžu mluvit o tom, jak už v tak ucpaném Náchodě je dlouhá kolona aut na testování, lidé, kteří sedí v autech a testují se. Ta fronta je zhruba kilometrová a přiznám se, že z logiky věci - a teď čtu ty komentáře, myslím teď ty novinářské - nechoďte se testovat, nebudou tak dlouhé fronty. Choďte se testovat, abyste věděli, jak bude trasováno a jak bude samozřejmě řešeno vaše onemocnění. Prostě problém je v tom, že do jisté míry nemluvíme jako představitelé státu jedním hlasem. Nechci tu opět, znova říkám, nechci někoho kritizovat. Je to strašně těžká situace tohle zvládnout a přiznám se, i v tomto ohledu role premiéra je samozřejmě, když to celé se sype na jednu hlavu, to je takřka nezvládnutelné, věřte mi to. A myslím si, že v tomto ohledu - a znovu říkám, nejsem advokát pana premiéra - ale přiznám se, že je mně to trošku líto, že - máme přece nástroje, máme systémy, které dobře fungují. Máme krizové štáby, máme nouzové situace, máme prostě domyšlená systémová řešení, která jsou fungující. Máme kompetentní lidi, kteří jsou na to zvyklí, ať už v obcích, v krajích a nebo v tom nejvyšším vrcholu, což znamená na vládě.

Mrzí mě, že není zřízen krizový štáb. To přece není o ministru vnitra, to není o červeném svetru, to není o Janu Hamáčkovi. Je to o situaci, která je v České republice. Nemůže to prostě být tak, že jeden člověk to urve, zachrání a že zastaví ten covid, jak se říká, na barikádě, těmi prsy a celé to porazí. To prostě není možné. Je to týmová věc, na druhou stranu, a není taky možné, aby všechno kompetenčně řídil ministr zdravotnictví. Při veškeré úctě, pane ministře, vaším prostřednictvím, i to je přece obrovská kláda, odpovědnost řídit to. Nehledě na to, že - a já vám rozumím, protože já jsem se před čtrnácti dny ocitl v situaci, kdy jsem si připadal jako lyžař ve slalomu, protože vedle mě začali najednou padat lidi do karantén a do covidu a já jsem to vybíral jako v tom slalomu a najednou jsem si uvědomil, jak to máte těžké vy, když vám do toho spadne v covidu šéfka... (Poslanci ze sálu napovídají: Hygieny.) hygieny, děkuji moc, a samozřejmě na základě toho ta v tu chvíli vtahuje do té záležitosti, nevědomky samozřejmě, i vás. Když klíčoví lidé v systému začnou padat a nebo respektive budou odstavováni v karanténách, tak ten systém přece bude kolabovat. To nemůže fungovat. Nemůžete to řídit z home office. Nemůžete to řídit. Možná ano, ale nejsme geniální manažeři, abychom uřídili tuto zemi přes televizní obrazovky. To prostě není možné. Ten kontakt, ten fyzický kontakt a manažerské řízení se musí dělat prostě fyzicky. Anebo se samozřejmě strašně pletu, ale podle mého názoru to tak musí být.

Jednu věc, kterou bych možná, vaším prostřednictvím, pane předsedající, pane ministře, bych vás chtěl požádat, kdybyste mně to vysvětlil. Já nerozumím jedné věci. Já si přesně pamatuji, jaká jsme měli čísla v covidu, když se zavírala v nouzovém stavu republika. To číslo v okresu Náchod bylo někde kolem šedesáti osmi osob. Plus minus. My jsme dneska na trojnásobném počtu, myslím teď v okresu Náchod, jsme už v zeleném semaforu a vlastně nejsme v situaci, já nechci samozřejmě zakládat, aby bylo jasno, že to, že já vlastně dneska žádám o aktivaci krizového štábu, neznamená, prosím, a teď i možná pro ty, kteří mě sledují a vy všichni velmi dobře víte, že to není zavedení nouzového stavu, proboha, je to jasné, to nikdo nechce samozřejmě vypnout, proto je ten semafor, proto se vypínají jednotlivé lokace a tak dále a myslím, že to je dobrá cesta, a podotýkám, že to samozřejmě chápu a vnímám to, ale nechápu jednu věc, že když jsou ta čísla takhle vysoká, že se prostě do jisté míry, ještě to není, rozumíte mi, neznepokojující, protože v nouzovém stavu se to vypínalo při daleko nižších číslech. To bych možná chtěl vysvětlit, protože to jsem jediné nepochopil. Mluvím teď o lidech, kteří jsou covidem pozitivní.

A budu končit, ale chci říci, že - jak už jsem řekl - já nepatřím k poslancům, kteří se v mnoha případech ztotožňují - při veškeré úctě - s návrhy kolegů Pirátů, ale tady v tomto případě si dovolím udělat výjimku, a nejenom v bodě písmena c) čísla 6, zřízení krizového štábu. Ale myslím si, že i v ostatních bodech musím ocenit kolegy, že ten materiál je velmi sofistikovaně, velmi dobře připraven a myslím si, že je to konečně relevantní dokument, o kterém se samozřejmě dá jednat.

A velmi oceňuji i tu diskusi, že to není o tom, že opozice nemá v ruce klacek a mlátí koalici resp. vládu přes záda, až na malé výjimky. Za to chci poděkovat. Dámy a pánové, děkuji vám za pozornost. (Potlesk z řad sociální demokracie.)