Doc. Koudelka předkládá úvahu, že Ministerstvo zdravotnictví nařídilo plošné nošení soušek protiústavním způsobem, neboť § 69 odst. 1 písm. i) zákona č. 258/2000 Sb., o ochraně veřejného zdraví, je pro takový postup příliš neurčitým právním základem a na jeho základě nelze takovou povinnost nařídit, neboť to koliduje především s ústavní zásadou legální licence, dle které každý může činit, co není zákonem zakázáno, a nikdo nesmí být nucen činit, co zákon neukládá.
Tato úvaha má mnoho bizarních souvislostí z hlediska odborného i politického. Chce-li doc. Koudelka získat pro sebe či svoji stranu nějaké politické body tím, že se sveze na všeobecném občanském odporu k rouškám, měl by si předtím alespoň lépe promyslet svoji argumentaci a nastudovat právní předpisy, které k tomu hodlá použít. Jinak je až příliš zřejmé, že hlavním jeho cílem je prostě napadat vládu, a snaží se k tomu sveřepě využít i sebehloupější příležitost, kupř. že v období epidemie respirační choroby ministerstvo (ve shodě s mnoha dalšími státy světa) nařídí nosit roušky.
Dle § 69 odst. 1 písm. i) zákona mohou orgány ochrany zdraví i nad rámec taxativního výčtu opatření v § 69 písm. a-h) přijímat též další opatření, jakými jsou "zákaz nebo nařízení další určité činnosti k likvidaci epidemie nebo nebezpečí jejího vzniku." Doc. Koudelka si patrně nevšiml (nebo nepochopil), že explicitní vůle zákonodárce je tedy ponechat volbu konkrétních opatření na příslušných orgánech ochrany zdraví a nikoliv tuto volbu (např. včetně plošného nařízení roušek) vyloučit. Kdyby to zákonodárce chtěl vyloučit, do zákona by nevložil obecné zmocnění k ukládání povinností a zůstal u taxativního výčtu konkrétních opatření. Popřením vůle zákonodárce by tedy naopak bylo, kdyby státní orgány měly odborné důvody k zásahu k ochraně veřejného zdraví, ale neučinily by tak. Navíc pak § 69 odst. 2 pak říká, že osoby jsou povinny se takovým opatřením podřídit, tj. není zde pochybnosti o tom, že předmětná nařizovací povinnost se vztahuje i na fyzické osoby a nikoliv že je lze užít pouze vůči subjektům v subordinační působnosti ministerstva, jak se doc. Koudelka rovněž snaží tvrdit. Pokud právník, nadto s akademickým titulem „docent“, za této situace hovoří o nedostatečné reflexi vůle zákonodárce a přirovnává to dokonce k režimu před r. 1989, nemohu věřit, že tuto mimořádně nemoudrou úvahu vůbec může myslet vážně.
Je rovněž pozoruhodné, že doc. Koudelka se staví do role ochránce ústavnosti, a přitom nejen že nedokáže s jeho obsahem správně pracovat, ale dokonce jej ani správně citovat. Listina základních práv a svobod (na rozdíl od doc. Koudelky) nikde neříká, že "povinnost lze uložit jen zákonem", ale dle čl. 4 odst. 1 Listiny "Povinnosti mohou být ukládány toliko na základě zákona a v jeho mezích a jen při zachování základních práv a svobod." Jinými slovy je tak zákon nezbytný pro založení pravomoci ukládat určitou povinnost (jak zákon učinil též ve výše citovaném ustanovení), ale nikoliv již pro uložení povinnosti samotné. Povinnosti vzniklé přímo ex lege samozřejmě existují, avšak obdobně mohou být ukládány rozhodnutím orgánů veřejné moci na základě zákonného zmocnění, jako je toto. Kdyby povinnosti musely být ukládány jen přímo zákonem, Parlament by nebyl jen orgánem moci zákonodárné, ale zároveň by vykonával i nařizovací část pravomocí orgánů moci výkonné a moci soudní. Takový nesmysl ještě nevymysleli ani v Polsku. Žádná ústavní norma pro ukládání povinnosti se tak při rozhodování ministerstva o rouškách pochopitelně nevyčerpala, jak se mylně domnívá doc. Koudelka. I zde přemýšlím, jestli takové tvrzení mohl vůbec myslet vážně.
Dále lze uvažovat, jaký smysl by § 69 odst. 1 písm. i) vlastně měl, kdyby ministerstvo nebylo oprávněno na jeho základě konkrétní povinnosti formulovat? Proč by jej zákonodárce do textu daného zákona vkládal, kdyby mělo zůstat prázdnou množinou? Anebo výběr "přípustných" povinností záleží na stanovisku Trikolory? Pokud někoho ze čtenářů zajímá, jaké jsou limity v ukládání povinností podle takto obecně formulovaného zákonného zmocnění, pak dodám, že povinnosti musí být v mezích pravomoci a působnosti příslušného orgánu, musí sloužit svému účelu (tj. zde působit přímo či preventivně proti epidemii) a nesmí být v rozporu s jiným ustanovením právního řádu vyšší právní síly. K ničemu takovému v případě nařízení nošeni roušek nedošlo. Rozpor s klausovským světem naštěstí ke zrušení rozhodnutí ministerstva nestačí.
Rovněž je nesmyslná představa, že ministerstvo by mohlo obcházet faktickou vůli Parlamentu. Ministři jsou členové vlády, a vláda potřebuje důvěru Poslanecké sněmovny, tj. vláda vychází z většiny v Poslanecké sněmovně, jednotliví ministři jsou obvykle zároveň sami poslanci. Vykreslovat proto ministerstva jako nějaké zlovolné orgány samozvané moci, které překrucují vůli hodného zákonodárce a chudáci poslanci na ně nemají žádné páky je tak absurdní, že ani to snad doc. Koudelka nemohl myslet vážně.
Nehledě samozřejmě ke skutečnosti, že rozhodování orgánů ústředních orgánů státní správy je pod dohledem správního soudnictví, tj. jeho rozhodnutí pochopitelně nemusí být konečná. Nehledě k tomu, že u každého jednání je pro posuzování jeho legitimity klíčové jeho odůvodnění, a odborné závěry o potřebě ochrany dýchacích cest ke zmírnění šíření respiračních infekcí jsou stejně nezpochybnitelné, jako že u nás taková epidemie v současnosti probíhá. Nehledě k tomu, že zákon má být obecný a legislativní technika, v níž by měl každý zákon kazuisticky formulovat každou konkrétní skutečnost je diletantská, ptž nejen že se při lopotném taxativismu vždy na něco zapomene a byly by nezbytné ještě mnohem častější novelizace novelizovaných novel, čímž by rozsah právního řádu nabýval ještě obludnějších rozměrů, ale vznikaly by i další interpretační obtíže.
Kupř. kdyby zákon použil taxativní výčet a ten obsahoval slovo „rouška“, doc. Koudelka by možná napadl případně uloženou povinnost nosit respirátor, lhostejno k tomu, že se jedná o přístroj k témuž účelu, pouze ještě účinnější. Doc. Koudelka by totiž slovo „respirátor“ v zákoně výslovně nenašel, a tudíž by to jeho optikou bylo nezákonné. Tečka. A až jednou nedopatřením při nějaké zpackané novele třeba ze zákona vypadne formulace, že nemocnice pečují o zdraví též ve formě ústavní péče, doc. Koudelka možná požene k odpovědnosti veškeré lékaře všech nemocnic za to, že zachraňují lidem životy v rozporu se zákonem. A že někdo mezitím umře na infarkt? To se nedá nic dělat. Zákon se musí nejdřív opravit, a pak teprve bude zas léčba pacientů bezprostředně ohrožených na životě legální. Vítejte v absurdistánu jménem právní pozitivismus a aplikační formalismus.
Štěstí, že naše ústavnost je založena na hodnotách přirozenoprávních, a doc. Koudelka nedostal příležitost ji přetvořit k obrazu klausovskému. Právě Klaus v roli prezidenta navrhoval doc. Koudelku ještě jako člena ČSSD do funkce soudce Ústavního soudu, nicméně tehdy levicový Senát jej naštěstí neschválil. Pro zachování hodnotového pojetí ochrany naší ústavnosti to bylo velké štěstí. Pokud má být doc. Koudelka právním expertem Trikolory, pak se ještě více než dříve děsím situace, že by tato strana u nás získala reálnou politickou moc. Děsivosti této představy se vyrovná snad jen představa opětovného usednutí exprezidenta Klause do prezidentského úřadu, či jeho syna do funkce předsedy vlády.
Obiter dictum na závěr? Osobně nejsem žádným rouškovým nadšencem. V roušce se mně špatně dýchá, vadí mi jejich nemravné "tržní" ceny zneužívající jejich potřebnost v průběhu epidemie a mnohonásobně převyšující původní ceny před koronavirem, a současně pak formalismus v jejich užívání (na jaře byly jednu dobu "povinné" i pro řidiče, který jel v autě sám, či pro člověka na procházce v lese), nijak se neřeší doba jejich použitelnosti (rouška po cca 30 minutách zvlhne a postupně ztrácí svoji původní ochrannou funkci, tj. mít 8h nasazenu stejnou roušku je zhruba stejně účinné jako nemít žádnou atd). Nicméně, roušku přece nenosím kvůli sobě, ale kvůli druhým pro případ, že bych náhodou nakažen koronavirem bez příznaků. Abych mohl ostatní chránit, samozřejmě se bez váhání smířím s horším dýcháním a tržní cenou. Jsem přeci člověk a kolem mě žijí další lidé, které nemám právo ohrožovat jen pro své hypertrofované "jáství" a zaměňování svobody s bezohlednou anarchií. Věřím však, že doc. Koudelka prioritu v ochraně zdraví druhých vidí stejně, a jen můj hloupý komunistický mozek tento hluboký jinotaj jeho úvahy nepochopil.
